1
Už víte, že jako vysloužilý voják a invalida, dostal otec za věrné a obětavé služby vlasti ke koupi konfiskát, to je dům s trafikou, aby se mohl živit sám, na úkor zdejších Sudeťáků. Je mi záhadou, jak je možné, že jich tu dodnes tolik zůstalo, když měli být dávno deportováni do Německa. V Dolním Rychnově, kde jsem se později narodil, byli kromě náplavy, totiž těch, kteří si po válce pospíšili do pohraničí, za vidinou snadného získávání bohatství, i další. Usídlili se zde tři Maďaři, dva Ukrajinci, čtyři Poláci, osm Čechů, jeden Cikán a tři tisíce Sudeťáků s rodinami. Je možné, že se sem slezli z celého kraje, možná i z Německa, protože tehdy ještě nebyla vybudována železná opona a král Šumavy je ve velkém počtu převáděl přes hranice. Důvodem zřejmě byla právě naše trafika, kde mohli načerno dostat za uloupené peníze partyzánky. To zřejmě ještě netušili, že kouření způsobuje rakovinu, ale i kdyby to věděli, bylo by jim to jedno. Lepší poctivé partyzánky než dubové listí. Je také možné, že jim ty partyzánky připomínaly zlaté časy, které prožívali na Ukrajině, než jim partyzáni podpálili koudel pod ocasem.
Otec byl všemi ctěn jako trafikant velkopodnikatel, ovšem nebyl to on, kdo hýbal tímto obchodem, ale moje maminka, která měla k podnikání nemalý talent. Ta dokázala i to, co se považuje za nemožné. Udělat z lejna bič. Maminka, v oněch neblahých časech, přišla do Čech za prací, jak to mají Ukrajinci ve zvyku až dodnes. Otec ji okouzlil trafikou a vidinou lehkého živobytí. Hlavní důvod, proč se k němu nastěhovala, byl však ten, že jí hrozilo vystěhování. V té době sovětská vláda vydala zákon, podle něj se měli všichni lidé, kteří před válkou žili na území nynější Sovětské moci, vrátit. Na otce se usnesení netýkalo, protože měl jako voják Svobodovy armády, státní občanství automaticky. S mojí budoucí maminkou, se k mému užitku domluvili, že se naoko vezmou. Když pak maminka dostala státní občanství, tak jí ukradl dokumenty, takže od něj nemohla odejít. Pak ji prý znásilnil a zotročil v trafice. A to byl jeho jediný a opravdový kšeft, pak už mohl jenom sedět a číst kovbojky. My děti, jsme však na tom jen získaly, protože jsme se mohli narodit.
Asi rok poté, co se otec maminky zmocnil, si pro ni přijel jakýsi neznámý muž, který tvrdil, že se s maminkou dohodl, že se v Čechách najdou a vezmou se. Když uviděl maminku v požehnaném stavu, rozplakal se a naříkal: „Maruško, co jsi mi to udělala?“ Otec se s ním moc nemazlil a vyprovodil ho na ulici. Zhrzený milenec s pláčem odtáhl, a když moje maminka, která si mezitím sbalila své věci, vyběhla za ním, ten hajzlík ukázal svou pravou tvář, když ji přivítal slovy: „Vrať se ke svému mrzákovi!“ Pak se ještě v trafice objevil jakýsi Kadleček, který bydlel nedaleko, a se sekerou v ruce, si dělal nároky na Marušku. Otec opět nezaváhal, vytáhl svůj oblíbený kolt a několika střelami zahnal Kadlečka, jednou provždy, za potok, kde bydlel a celý život nám nadával do parchantů trafikantských. Zůstala nám po něm jenom ta sekera. Pak už to jelo, jako po drátkách. Celkem se nás narodilo devět, čtyři dívky a pět chlapců. První, Maruška, zemřela asi v roce a půl, pak Barbora, já – Neputrymnyj Smoke (Kripl Smoke), tak mě nazývala moje maminka, pak následoval šikovnej Jožka, otcův klon. Potom krasavec, v našich očích holčička, Vlasta. Pátá byla opět Maruška, také zemřela v šesti měsících, na černý kašel. Potom se narodil vzpurnej Láďa, následovaný svým nohsledem Karlem a nakonec opět Maruška, my jí říkali morče.
´ Otec nás nějak zvlášť netrestal a ani nevychovával. V podstatě jsme vyrůstali jako dříví v lese. Nebránil nám celé dny pobíhat po smetištích, protože jsme odtamtud nosili mnoho užitečných věcí, například různé lahve, které se daly zpeněžit, ale hlavně vyhozený chléb, kterým naše maminka krmila prase, sto slepic, později jednu krávu s teletem a někdy i nás. Otec prasata miloval. Každý rok sežral celý prase vážící 250 kg. Co se týká vzdělání, tak nás naučil krásnou ukrajinskou básničku o Haně, asi v upomínku své lásky k ní: („Naša Háňa byla chóra, včera byla u doktora. A doktor jí tak povedal, estli pry na něj dakto ležal.“). My jsme mu tu písničku rádi zpívali, což ho někdy přivedlo do varu, dokonce i do stavu nepříčetnosti, a když jsme si chtěli zachránit život úprkem, tak se za námi hnal jako vlk za ovcemi. Otec s tou protézou jako kyvadlem, které mu umožňovalo nebývalé skoky, nás začal stíhat, takže jsme se museli uchýlit na zahradě do korun stromů, odkud nás otec srážel dřevěným bidlem, vrážeje ho nám do slabin a povzbuzován výkřiky: „He! He! He!“, pak spokojeně odkulhal domů a ještě si po křesťansku ulevil: „Boh by vás pobil!“ Pokud jsme měli štěstí, zalezli jsme zavčas za hromadu složeného dříví, kam otec bidlem nedosáhl, protože to bylo za roh. Tam jsme bez duše čekali, až se otec vydovádí na našem ptactvu, to jest slepicích, které s oblibou prokopával protézou. Pak je někam pohodil se slovy: „Zdochla sviňa!“(Chcípla svině!) Jinak to byl docela normální člověk, se zálibou ve čtení, ale to už víte.
Slepicím rád zpříjemňoval život tím, že je krmil. Když byl někdy přinucen odnést praseti žrádlo, postavil je v kýblu na dvůr, a zatímco se slepice seběhly a nic netuše s hlavami v kýblu se cpaly chlebem, otec nenápadně uchopil držadlo a vší silou trhl vzhůru, načež všechny slepice udělaly salto mortale vzad, a než se stačily vzpamatovat, tak nějakou tu sviňu prokopl protézou, pak ji máma uvařila a byla polívka, kterou otec miloval a my taky. Každý uchvátil trochu masa a ocucal všechny kostičky. Já osobně asi tak pětkrát za den a všichni ostatní taky. Kostičky nakonec dostal náš pes Haryk.
2
V roce 1948 byly volby a komunisté pověsili na trafiku své pamflety. Otec je před svědky roztrhal a zašlapal v blátě. Komunisté vyhráli a otce chtěli zlikvidovat. V noci přišli k nám domů tzv. milicionáři v dlouhých kožených kabátech, zabavených esesákům, prý že potřebují někam nutně odvézt. Maminka je pozvala dál, a zatímco si otec nasazoval protézu, ona je s pláčem přesvědčila, aby odešli. To otci zachránilo život, protože tito komunističtí likvidátoři, odstraňovali po válce, všechny své odpůrce. Později mu odebrali licenci na prodej tabáku a vyfasoval u soudu 15 let státní nespolehlivosti. A to dopadl, oproti jiným, moc dobře. Možná právě proto, že byl invalida. Táta nastoupil jako dělník do elektrárny a později pracoval jako hlídač např. na báňských stavbách, takže trafiku ještě nějakou dobu vedla maminka, a to do doby, než to komunisti všem živnostníkům, zakázali. Otec v té době vydělával asi tisíc korun měsíčně, byl velice nervózní a často maminku oslovoval laskavými slovy – kurvo a svině. A to byla první slova, která jsem se naučil. Když pak přišly Sudeťačky svým manželům pro cigarety, tak jsem je uvítal slovy „kujva, kujva“, neuměl jsem říkat r. Když se to otec dozvěděl, tak mě pouze pohladil po vlasech, protože zřejmě došel ke stejnému závěru. O něco později, jsem to chtěl napravit, a když jsem ty sudetský babky potkal, tak jsem je uctivě zdravil v jejich mateřštině, což bylo „Krisgott“. Byly potěšeny a také mi tak odpovídaly. Pak se ta jedna zeptala druhé, co prý je to za hodného chlapce, a druhá jí řekla: „No to je ten trafikanten poul.“(Trafikantský chlapec). A ona nato: „Aha.“
Otec byl celý život členem Svazu protifašistických bojovníků. Občas chodil na schůze a poctivě platil příspěvky. Za to dostával čas od času novou protézu, kožené rukavice a nejčastěji krásné bílé bezešvé vlněné návleky na pahýl. Ale těch si otec vůbec neužil, protože je maminka rozpárala a upletla nám z nich teplé zimní svetry. Otci nezbylo než si pahýl omotat starým hadrem, který mu jej často rozedřel do krve. V sousedských vztazích otec dělal vše, co uměl a mohl, takže jsme za čas byli, v očích všech obyvatel v Rychnově, jen hmyz. Jedním důvodem bylo, že cigarety se již daly koupit všude a za druhé, jako reakce na otcův přístup. Jednou se takhle stalo, že náš soused Veselý, který vlastnil cukrárnu, dělal něco v parném létě na zahradě a najednou s sebou praštil o zem a umíral. Paní Veselá přiběhla a otce skoro na kolenou prosila, aby ho odvezl do nemocnice, ale on dělal, že neslyší. Nakonec přijela sanita a zachránila jej. Ale ten Veselý měl dva syny, kteří byli starší než já a ten mladší, říkali mu Jája, protože se jmenoval Jaroslav a říkal jen „Já ja“, tak ten hajzlík mě ještě s jedním podobným hadem, který se jmenoval Novotný, někde chytili a mučili a to tak, že mi strkali stéblo trávy do nosu a říkali tomu „Chara chara“, nebo mě kameny otloukali kotníky, které mě dodnes bolí, a tak si je mažu koňskou mastí.
Jiný soused, Kristl, měl zase psa vlčáka, na kterého byl velmi pyšný. To totiž nebyl pes, ale taková bestie, že projít kolem jejich plotu byla sebevražda. Jednou jsem tudy šel, protože tudy byla cesta do obchodu, pro rohlíky, a ten pes zuby rval plaňky, až třísky lítaly. Vyprávěl jsem to otci a on se jen pousmál, oblékl si dlouhý černý huberťák, to byl takový kabát, a vydal se psa obhlédnout. A jak se blížil k plotu, pes šílel vzteky. Rval plaňky a řval jako pominutý. Otec se v klidu belhal k plotu, který už byl tak rozhryzaný, že když se o něj otec opřel, tak na psa spadl. Pes zavyl, stáhl ocas mezi nohy a zaletěl do boudy, kde ze sebe vydával podivné zvuky. Z boudy už ho nikdo nedostal ven a přivolaný antoušek ho nakonec usmrtil. Otec se jen uculoval, ale velice stoupl v mých očích a cesta do obchodu byla volná. A teď si představte, že toho Kristla, pak z toho ranila mrtvice, a to zrovna ve chvíli, když obšťastňoval svou manželku. Dcera toho Kristla, se pak stala učitelkou a já jí měl v deváté třídě na přírodopis. A ona mi dala trojku, takže mi zkazila vysvědčení. No, měl jsem to zapotřebí?
3
Jak jsem již uvedl, otec miloval auta. Během svého života jich měl celkem pět. První byla bugatka, na kterou mám dodnes milou vzpomínku, protože do jejích dveří, mi můj otec přibouchnul prostředníček na pravé ruce, ale nějaký šikovný chirurg v sokolovské nemocnici mi ho ze všech stran pozašíval, takže mi nakonec zůstal. A co víc, při dalším růstu nějak zmohutněl, takže je mnohem silnější, než na druhé ruce. To jsem jednou v životě náležitě ocenil, a to v době, když jsem pracoval v chodovské sklárně. Tamní skladník si krátil dlouhé chvíle tím, že každého vyzýval na prst. To je taková soutěž, kdy si dva soupeři navzájem zaháknou prostředníček a každý jím kroutí na druhou stranu. A ten had to uměl a vyžíval se v kvílení těch, kteří se jím dali vmanévrovat do nerovného zápasu. Když všechny ve svém okolí takto pokořil, jal se mne přemlouvat, abych to s ním také zkusil. Nakonec jsem se podvolil, využil dětského zranění a tomu hadovi jsem jeho prst málem amputoval. Kosti v jeho prstu praskaly, z očí mu tekly slzy, ale já nepustil, dokud jsem si nebyl jistý. Pak nosil asi dva měsíce sádru a závody na prst skončily.
Druhé auto, byla volha. V té době velice luxusní sortiment, který byl k dostání pouze na pořadník. To znamená, že zájemce složil zálohu a čekal, až na něj přijde řada, a nakonec se tak za rok za, dva dočkal. Zaplatil zbytek a mohl se vozit. Také jsme se s ní dost často vozili. Otec nás odvezl do přírody, do nějakého lesa, tam zastavil a čekal. Maminka vzala sekeru, tu po Kadlečkovi, také pilu a začala porážet stromy, které jsme zbavili větví a upravili je na délku dvou metrů. Pak se vše naložilo do kufru volhy a davaj domů. Mnohdy jsme konci stromů dřeli o silnici, jak byla volha přetížená. Volha kvílela, otec také, ale maminka měla blažený výraz. Asi po dvou letech, pak auto prodali někomu, kdo nechtěl čekat ve frontě a byl ochoten zaplatit o polovinu víc, než stála nová. Tehdy jsem poprvé viděl sto tisíc Kčs na dřevě. Otec dovolil, abychom si je potěžkali, a pak je maminka uklidila.
Třetí auto byl wartburg. Východoněmecký šmejd, který jsme víc tlačili, než se vezli. Dlouho se u nás neohřál, ale při prodeji nám také vydělal pár tisícovek. Potom si otec na přání maminky pořídil stejšn. Byla to česká škodovka, dodávkový pěti dveřák, s velkým úložným prostorem. To bylo něco! Také toho spoustu navozil. Jednak dřeva, ale také beden plných různých vratných lahví, které se tehdy vykupovaly za patnáct až třicet haléřů za kus, některé dokonce za korunu. Natahali jsme jich z popeliště sta tisíce. Pak jsme je, společně s maminkou, umyli ve sklepě a otec je odvezl do výkupny v Sokolově, ale výtěžek shrábla maminka. Tak to u nás fungovalo. Pro naše potřeby to bylo skoro ideální auto, až na to, že mělo jen pět míst na sezení a nás v něm jezdilo i sedm. Řešilo se to tak, že většinou jsem seděl v zavazadlovém prostoru na podlaze. Tehdá na silnicích ještě nebyl asfalt, ale kočičí hlavy, takové kluzké kameny, a náš stejšn měl ojeté letní gumy, takže se auto často v plné rychlosti smýkalo po cestě sem a tam a já v nákladovém prostoru také. Měl jsem z toho hrůzu. Do auta jsem nasedal jen pod krajním nátlakem a pak jsem se celou dobu úpěnlivě modlil. A když jsme někde zastavili, byl jsem velmi šťastný, ale také překvapený, že ještě žiji. Ten stejšn měl jednu velkou konstrukční slabinu. Motor měl vpředu, ale náhon pomocí kardanu na zadní kola. Kardan je taková kulatá tyč uprostřed spojená jakýmsi ježkem v kleci. A tam to často prasklo. Otec potom celé dny ležel pod stejšnem a opravoval to. Stávalo se to často a nám utíkaly peníze.
Ale všechna naše auta měla ještě dvě slabiny, které dělaly z jízdy smrtelně
nebezpečný podnik. Jedním byla maminka. Seděla vedle otce a pořád ho
komandovala. Otec občas ztratil nervy a zařval: „Mouči, nebo ryznu do stoupa a vsi mertvi!“ Nám se hrůzou ježili vlasy,
a i maminka na chvíli zmlkla, když pochopila vážnost situace. Ale za čas si na
to zvykla a nezmlkla. A co otec? Zcela nečekaně a bez varování dupl protézou na
brzdu. Maminka se nedržela, a tak praštila čelem o palubní desku, takže měla
modřinu jako jelito. Já vzadu málem prolít střechou, ale přežili jsme to. Ale
hlavně to pomohlo. Pak už držela jazyk za zuby.
Největším problémem našich aut, však byly mouchy. Občas se stalo, že se některá taková potvora chtěla s námi zadarmo svézt a to otec nesnášel. Jakmile ji uviděl, zapomněl na to, že řídí auto, pustil volant a oběma rukama po ní. Řvali jsme hrůzou, ale kupodivu jsme to vždy přežili. Moucha ovšem ne. Až jednou nás jedna vytrestala. Jeli jsme v Sokolově po rovné silnici kolem školy, dnes je vedle ní obchod Perla, a táta zrovna lovil mouchu, když nám do cesty vběhlo zábradlí u té školy. Byla to taková pecka, že celá škola včetně ředitele vyběhla ven, protože se domnívali, že je zemětřesení. Policajt mu vzal řidičák, takovej mladej nezkušenej cucák to byl, který nedbal na otcovu výstrahu, že není jen tak někdo. Pak se doma převlékl do svátečního, připíchl si všechna vyznamenání z války a došlápl si na náčelníka policie. Domů se vrátil i s řidičákem a vyjížďky za přírodou pokračovaly. A ten policajtík asi šlape chodník dodnes.
4
Samostatná kapitola otcova života, byly krávy. Když mi bylo asi 13 let, maminka si koupila první. Jmenovala se Malina. Zásobovala nás bohatě mlékem, ale její problém byl, že měla stále průjem, takže jsem ji každých patnáct minut, musel očistit trsem trávy. Také občas ráda vzala do zaječích a pak jsem ji půl dne honil po družstevních polích. Pasení připadlo mnohdy otci, který tuto činnost zpočátku nenáviděl, ale časem si zvykl, dokonce se sám nabízel, že půjde pást. S Malinou to vyřešil tak, že ji kopl protézou do levé zadní nohy, takže na ni těžce napadala, což jí vzalo chuť na běhání. Byl to úchvatný pohled. Silnice už byly z asfaltu a teď jde kráva a pajdá na levou zadní, trousíc po asfaltu své výkaly. Za ní, její dcera Straka, následovaná teletem a průvod uzavíral otec pajdaje na nohu pravou. Trasa byla už zaběhnutá. Krávy šly rovnou směrem Sokolov, protože tam jsme měli pastviny. Přesněji řečeno, tam byly kasárny a před nimi rozsáhlé louky, kde se vojáci učili plížení, plazení a dalším dovednostem. A těm vojákům, se ty krávy, nevím proč, nelíbili, a tak mi nadávali: „Odveď si ty bestie někam, kdo se má pořád válet v těch sračkách!“ To se mě dotklo a postěžoval jsem si doma otci. Jednoho dne otec opět oblékl slavností uniformu, ověsil se metály a stanul v bráně kasáren. Dozorčí měl pocit, že přijela nějaká kontrola až z Moskvy. Vzorně napochodoval a podal otci hlášení. Pak jej uvedl k náčelníkovi posádky. Otec se vrátil ve slavnostní náladě a s glejtem, který nám dovoloval srát po cvičišti, co hrdlo ráčí, lépe řečeno, co to dá. Je zajímavé, že se časem pasení krav našemu otci velmi zamlouvalo a my dlouho nevěděli proč.
Zničehonic, se na louce, začala objevovat taková vypálená místa bez trávy a nikdo nevěděl z čeho to je. Vojenští experti to zkoumali, zda to nejsou sabotáže způsobené yperitem imperialistickými parchanty. Časem se to však objasnilo. Vedle kasáren byly dva rodinné domky. V jednom bydlel jakýsi Kočtář a v druhém asi čtyřicetiletá Sudeťačka. Otec znalým okem zhodnotil situaci, načež zaklepal na dveře a křesťansky pozdravil: „Krisgott,“ a pokračoval, „liebe Frau, bitte salz.“ Ona mu radostně přinesla pytlík soli. On ji pak rozsypal po louce v takových koláčích a věnoval se sudeťačce. Krávy se vehementně věnovaly spásání osolené trávy, a tak je nebylo třeba hlídat. Jednou to nějak přepískl a krávy po soli velmi žíznily, takže to vzaly k tůňce, která byla asi dva kilometry odsud, a než tam otec dokulhal, vypily, co se do nich vešlo. Otec je domů dovlekl na provaze, v podstatě nešly, ale plavaly vzduchem, jak byly nafouknuté. Malinu hned na dvoře podřízl nožem a Straka, která na tom nebyla tak špatně, dopadla stejně asi za rok. To byl konec jedné velké éry.
Pak si maminka koupila starou usedlost v Hlavně a přestěhovali se tam i s prasetem, slepicemi a ovcemi, které vyplnily místo po kravách. Tam však bydleli jen dva až tři roky, protože maminka náhle v padesáti šesti letech zemřela, po operaci. Pro mě to byla obrovská ztráta a léta jsem se s tím nemohl vyrovnat, i když jsem už byl v té době ženatý a měl jsem dvě děti. Jiříka a Michalu. Usedlost pak zdědil Karel, prodal ji a peníze utratil za cestu do Ameriky. Otec všechny slepice a většinu ovcí prošoustal s cikánkami, ale prase jsem zkonfiskoval já.
5
Asi po dvou letech vdovství, se otec rozhodl, že se opět oddá manželskému jhu, a tak si napsal inzerát. „Vysloužilý, dobře finančně zajištěný důstojník Svobodovy armády hledá atd.“ Pošta měla poplach, odpovědi mu vozili v poštovních pytlích a otec si jednu vybral a kupodivu dobře. Snad to byl sám Bůh, kdo uznal, že si i otec zaslouží trochu té lásky a něhy. Jeho nová láska, byla jakási paní Dundrová z Litoměřic, vdova po bývalém důstojníkovi.
Z otce se stal nový člověk. Měl svůj soukromý pokoj, měl dovoleno zajít si do restaurace na pivečko, mohl si zapálit i cigaretu. U nás doma, se alkoholu nesměl ani dotknout a cigareta by byla jeho smrt. Jen jednou se opil, a to nedopatřením. Já, s bratrem Jožkou a jeho kamarádem Střapáčem, jsme slavili Střapáčovy patnácté narozeniny. Obstarali jsme si nějaký alkohol, který jsme pak vypili, tedy až na Cherry punch. To bylo něco tak odporného, že jsme jej nechali otevřený, ale prakticky nedotčený. Otec využil chvíle naší nepozornosti, Cherry punch uchvátil a vypil. Pak stál dva dny na záchodě zelený jako citron a otevřeným okénkem lapal po dechu ve chvílích, kdy zrovna nezvracel.
U té Dundrové, si žil jako prase v žitě. Jednou se stalo, že v té hospodě zblbnul nějakou babku a ta se pak s Dundrovou porvala, ale musela to vzdát, protože Dundrová měla syna velkýho komunistu. V sedmdesáti letech otec vážně onemocněl na slinivku, to byla odplata od těch prasat, co sežral. Uložili ho na patologii a mladé sestřičky, se na něm učily píchat injekce. Když se to Dundrová dozvěděla, spustila takový virvál, že jí tělo otce vydali a ona jej pak bylinkami vyléčila, takže žil ještě dalších šestnáct let.
Láďa s Vlastou, za ním často jezdívali, a tak mi to Láďa vyprávěl. Byl jsem z toho u vytržení a začal jsem se podivovat lásce, kterou paní Dundrová, k mému otci, má. Láďa mi to ale jednoduše vysvětlil. Jaká láska, otec je jako mšice a Dundrovi mravenci. Ale já to i tak ocenil. Otec se rád chlubil svými syny a za to sklidil v oné restauraci posměch od jakéhosi pacholka, který se mému otci, přede všemi posmíval. Byl to místní povaleč a nemakačenko, který se navíc zabydlel v jejich sklepě, kde kálel na jednu hromadu a páchal další nepřístojnosti. Když pak jednou přijel Vlasta na návštěvu, otec si na toho hajzlíka postěžoval. Vlasta nelenil, nafáral do hostince, a když mu otec ukázal toho opovážlivce, srazil ho jednou ranou pěstí pod stůl. Otec pouze lakonicky poznamenal: „No nekazál ja toby?“(No neříkal jsem ti to?). Všichni přítomni jen uznale pokývali hlavami a bylo to vyřešeno.
A tak si tam otec žil asi dvacet let v klidu a spokojenosti, všemi vážený, coby
Hrdina Sovětského svazu. Ať už byly pohnutky rodiny Dundrů jakékoliv, zaslouží
si naši úctu. Pak otec v klidu skonal, v osmdesáti šesti letech a je
pohřben v rodinné hrobce rodiny Dundrových. Na mramorové desce, je zlatým
písmem napsáno: „Rodina Dundrova a Feďka“. Zda jde o psa či kocoura, to vyčíst
nelze, a zda má zlatý metál u sebe, také ne. Sbohem, otče, a děkujeme ti za
život.