Už jsem napsal asi 300 povídek a říkám si, že už toho bylo dost a přestanu psát.
Ale po tomto sjezdu jsem se rozhodl, že udělám výjimku. Je to hlavně proto, že jsem si uvědomil určité souvislosti, které jiným unikají, ale také kvůli tobě drahý příteli.
Program tohoto sjezdu bych očima normálních svědků považoval za duchovní a povzbuzující. Problém však je v tom, že já nejsem normální, protože věci od jisté chvíle posuzuji v širším měřítku.
První, co mně zaujalo, byl hostující řečník z Bételu. On hovořil hezky, ale mně upoutala jeho ústa. On nepoužíval při modulaci rty, takže to vypadalo, jako by mluvila loutka a spodní čelist padala a opět se zvedala. Měl celkem tři proslovy, které zvládl dobře, ale….
Ve všech proslovech zdůraznil, že jsme všude obklopeni lidmi, kteří mají lásku, a to k sami k sobě a hlavně k penězům. Ale my svědkové Jehovovi milujeme Boha, což byl námět celého sjezdu.
Hned v prvním proslovu řekl, že nás svědky Bůh tak velice miluje, že na nás obětoval svého Syna Ježíše. A kdyby měl tu možnost, tak nám to tu řekne a půl hodiny hovořil o tom, co by nám o své lásce k nám říkal. Já se rozhlížel kolem a pozoroval ostatní posluchače, jak to žerou. Přitom jsem uvažoval. Je pravdou, že Bůh miluje lidi a to nejen svědky, ale všechny, ale jen láskou agape, to je láska rozumová. Svědkové Jehovovi sice mají jisté poslání, totiž oznamovat ostatním lidem přicházející světovou změnu, tak že před Bohem mají určitou zodpovědnost a pokud jí svědomitě a poctivě vykonávají, se mohou dokonce stát Jehovovými přáteli. Tento titul už v minulosti získali někteří starověcí lidé, například Abraham, nebo král David. Ale bylo to kromě jiných věcí proto, že byli spravedlivý a upřímní k sobě sama.
Král David nebyl žádným svatouškem, ale dokázal si obrazně řečeno naplivat do očí. Ano, to je v Božích očích cenné. Přiznat se a činit pokání a pokud to je možné, tak křivdy napravit.
A jak se rozhlížím, tak vidím. Je tu asi 500 osob. Z toho polovina děti a mládež. A z těch 250 je asi polovina, o které já vím, že doma ve skříni skrývají kostlivce. To znamená, že udělali něco vážného, ale když to měli říci, tak to zatloukli. A my přeci víme, a oni to ví také, že lháři do Kristova království nepřežijí. Tak proč chodí do služby a jezdí na sjezdy, čím se omlouvají a v co doufají???
Ty ostatní osobně neznám, ale myslím si, že jsou na tom podobně.
Tak že by Bůh asi řekl. Kdyby zde mezi vámi byl Noe, Job a Daniel, tak by pro svou spravedlnost přežili jen oni. Nemohli by zachránit ani svého syna, ani dceru, natož manželku.
A když Ježíš hovořil k pastýřům, kteří předsedali sborům v I. století, tak jednomu z nich říká, „máš tam několik jmen, kteří se mnou budou v nebi“. Asi ze sta několik, je to tři nebo pět???
A tak přemýšlím, kde se stala chyba.
Občas se dívám v televizi na historické pořady z II. světové války.
Pro moje posouzení se nejvíce hodí Německý ministr propagandy Gebls. Tomu chlapíkovi, to docela pálilo. On zařídil, aby každá Německá rodina, měla doma rádio. Také bylo na všech pracovištích.
Pak se pořádaly různé společenské akce a setkání, kde vše bylo zahájeno hymnou, ve které se zpívalo „Německo, Německo, nade všecko“. Pak byli Němci vyučování a své nadřazenosti a o tom, že po vítězné válce, obsadí nový prostor, který se musí vyčistit od té podřadné lůzi.
V současné době jsem slyšel podobnou myšlenku, kterou šíří někteří Svědkové Jehovovi. Prý jsou geneticky nadřazení a těší se, až Bůh zničí tu podřadnou lůzu, která jim znepříjemňuje život.
Vše bylo velice působivé a emotivní. Obyčejný Němec byl zcela pohlcen a tak tou propagandou masírován, že neměl vůbec žádný prostor pro širší uvažování.
Pak bylo snadné, po citově emotivním sjezdu, si od Němců vyžádat souhlas s čímkoliv. Například na jednom velkém shromáždění, se Gebls Němců ptá: „Chcete totální válku???“ A oni nadšeně křičí „Ja“. A on se ptá znovu, „opravdu chcete totální válku???“ A oni zase „Ja“. A na to Gebls spokojeně říká, „tak jí budete mít“. Někteří to pochopili až v době, kdy byly Německá města kobercově bombardována Anglickými a Americkými bombardéry. Ale někteří to pochopili až dlouho po válce, nebo vůbec nikdy.
A stejné to je s mnohými Svědky Jehovovými.
Jsou tak opilý láskou k Bohu a k sobě, a navíc jsou svým vedením tak zaměstnaní, že nejsou schopni se zamyslet, aby mohli věci vidět v širší souvislosti. A i když jsou často vedením vybízeni, aby si četli Bibli každý den, tak na to mnozí buď nemají čas, nebo jí vůbec nečtou, protože se spoléhají na to, že ve Strážné věži, která je pro ně alfou i omegou, je vše v naprostém pořádku. Ale to není pravda! Strážnou věž vydávají pouzí lidé, kteří přiznali, že nejsou inspirováni, ani neomylní. To je od nich pěkné, že to uznávají, ale v praxi to neplatí.
Vraťme se opět na ten sjezd.
V jedné chvíli jsem se otočil a jeden můj přítel, který seděl za mnou, si držel hlavu ve dlaních a jak jsem vzápětí zjistil, tak přemýšlel. Já mu říkám, „Miro čím se trápíš“ a on mi řekl, „přemýšlím o tom, co to znamená, že nás tak velice chválí“. A já na to „mám takové životní zkušenosti, že pokud mně někdo chválí, tak si držím peněženku“. Oba jsme se zasmáli, ale ne na dlouho.
Vzápětí měl proslov jeden bratr, který celý život pracoval s lopatou na kolejích. On je to tak upřímně a horlivě zaslepený člověk, který je schopen pro pochvalu od nadřízených, udělat cokoli, snad i vraždit. Já vím, co říkám, protože jsem s ním byl v jednom sboru asi patnáct let a zažil jsem si s ním peklo.
Tak právě on má na každém kongresu, účetní zprávu.
A tak spustil: „Před tímto shromážděním, jsme jako kraj měli 21 tisíc korun. Celkové náklady jsou 143 tisíc. Nyní po vašich štědrých darech máme 56 tisíc a to znamená, že máme schodek asi 90 tisíc korun. Takže vás vybízím, abyste byli dobrovolně ještě štědřejší“.
A protože se někteří ptali, k čemu jsou ty peníze určeny, tak vám to povím.
Čtrnáct tisíc dostane cestující dozorce, potřebujete ho, nebo ne?!!! Třicet tisíc stojí údržba tohoto sjezdového sálu. Část peněz, asi 4 tisíce, jsou na stojany do služby a ostatní jdou na výstavbu sjezdových sálů, které se budou stavět v budoucnosti. Moje manželka je účetní a tak jsem se jí ptal, jak tomu rozumí. Že prý nerozumí, ale ať si toho nevšímám, protože ten účetní amatér, to vždycky tak zamotá.
A já se ptám, tak proč to nedají někomu jinému, není to tak, že to chtějí mít zamotané?
A tak počítám a přemýšlím. Dnes se sešla polovina kraje a četla se tato zamotaná účetní zpráva. Zítra se sejde druhá polovina a vyslechnou si to také. Když to sečtu a odečtu tak nechápu. Dostane cestující, kterého já osobně vůbec nepotřebuji, 14 tisíc, nebo 28 tisíc. Stojí údržba sálu 35 tisíc za den, nebo za dva dny. A hlavně, na jaké konto a komu jdou ty dvě třetiny dobrovolně vynucených darů? Je to vskutku nechutné.
A tak sedím, hlavu v dlaních a modlím se: „Pane Bože Jehovo, co se to děje, tohle přece špatně dopadne“.
Pak otevřu Bibli a čtu: „A protože vzroste nezákonnost, ochladne láska většího množství“.
Aha říkám si proto mnozí svědkové, kteří upřímně sloužili Bohu třicet a více let, najednou v tichosti opustili naše řady a žijí v ústraní. Další se léčí po psychiatrických ústavech, nebo jsou na práškách.
Pak přelistuji a čtu Pavlův dopis ve 2.Timoteovi: „Ale ničemové a podvodníci budou postupovat od špatného k horšímu a budou zavádět na scestí a budou na scestí zaváděni“.
No dobře, ale co může upřímný člověk dělat???
A Ježíš říká: „Kdo vytrvá až do konce, ten bude zachráněn“. (Matouš 24:13). Myslím si, že to je ta nejtěžší zkouška víry, které nyní musíme čelit.
Nakonec jsem otevřel Strážnou věž, abych si rozšířil obzor a čtu: „Ježíš Kristus k nám promlouvá skrze věrného a rozvážného otroka a tak dělejte všechno, co vám říká“.
Kolena se mi podlomila hrůzou. To už jsem někde slyšel. Například, kdy se Americký kaplan modlí k vojákům před bombardérem a říká jim: „Leťte na Hirošimu a shoďte tam tu atomovku, a ať tam chcípnou všechny ženy a děti těch pohanských Japonských psů. A nedělejte si žádné výčitky, protože Ježíš Kristus si to tak přeje“.
Lidi, prosím Vás, probuďte se.