To je krásný alibizmus, který si vymysleli naši otcové, aby se nemuseli změnit.
Já jsem, ve svém životě zjistil, že ke změnám a to i převratným, může dojít, pokud se použije správná metoda.
Je to pěkně vyjádřeno v té pohádce o tom člověku, který se neuměl bát. Aby jej to naučili, tak jej nechali přespat v jedné hospodě, kde se v noci strašilo. On se sice bát nenaučil, ale pomohl tam jednomu strašidlu, když mu vyťal tři pohlavky, které mu scházely ke slušné výchově.
Moje manželka, se od svých rodičů, kteří pochází z pod Tater, naučila stále větrat. V mém bytě není nikdy teplota vyšší než sedmnáct stupňů, ačkoliv platím měsíčně tři a půl tisíce za plyn, kterým vytápíme. Teda pardon, to bych kecal. V létě, když je venku čtyřicet stupňů, tak u nás v bytě je osmnáct.
S něčím podobným se setkal náš herec pan Svěrák ve filmu „Kolja“. Ale on to vyřešil velmi rychle a vyhnal tu údajnou manželku do západního Německa, protože tam mají daleko větší příjmy a tak si mohou větrat podle libosti.
Já se to snažím mojí ženu odnaučit a to už třicet pět let. Ale marně. Je to nejspíše proto, že těch pohlavků potřebuje asi mnoho, ale já se jí bojím, protože ona zjistila, že má větší ránu. Tak že chodím po bytě a zavírám jedno okno po druhém, abych zjistil, že se stále otvírají.
To s jinými jsem měl větší úspěch, ale to už je dávno.
Když jsem byl mladý, tak jedním z našich sousedů byl mladík, kterému jsme pro jeho účes říkali Štřapáč.
Jeho otec měl prodejnu, ve které se prodávalo mléko a jiné pochutiny. Lidé v té obci a také naše rodina jsme u něj byli, jak se říká „pečení a vaření“, bylo to proto, že jsme tam chodili nakupovat mléko. Tehdá, to nebylo jako dnes. Museli jsme mít hliníkovou bandasku, do které ten kujón načepoval požadované množství mléka z dvaceti pěti litrových hliníkových konví. Mléko nabíral, zvláštní půllitrovou, odměrkou z hliníku. A pak jej náhle zavřeli, protože přemýšlel, jak se obohatit na náš úkor. Ta jeho naběračka měla ploché dno a on jej promáčkl směrem dovnitř. Tak že při každém náběru ušetřil jedno deci mléka. Na litru dvě deci a na té konvi, ze které to čepoval a která měla obsah dvacet pět litrů, to dělalo pět litrů zisku. Já tu naběračku jednou našel ve sběru odpadu.
My jsme mu to měli za zlé, ale později se zjistilo, že nádobí z hliníku je velice zdraví škodlivé, takže nás v podstatě chránil. Komunisté, kteří v té době vládli, se s ním nemazlili. Za rozkrádání socialistického majetku, vyfasoval několik roků na tvrdo. Výsledkem byla ta neblahá věc, že nás bylo devět dětí, ale on zde zanechal jen dvě.
Když se potom vrátil z kriminálu, tak dělal pojišťovacího agenta a to znamená, že se tam nenapravil, ale dokonce pohoršil. Ale v jedné věci byl nedostižný. On měl u sebe vždy spoustu bonbónů, které rozdával cizím dětem. Když jsme se jej ptali, proč to dělá, tak říkal, že nechce ošidit své děti. Možná, že jej tížilo svědomí, z toho jak je šidil na mléce, ale kdo ví.
No a já a našim Jožkou, jsme se kamarádili s jeho synkem Střapáčem.
U nich jsem se dozvěděl, co to je lednička. Jednou jí Střapáč otevřel a říká, vemte si. A v ní bylo asi deset druhů salámů, nakrájených na kolečka a další nepřeberné množství jiných pochutin.
Za to, že k nám byl tak štědrý, jsme jej naučili pít alkohol.
On nenáviděl komunisty a jednou, to k nám do republiky zavítal šáh Réza Pahlaví se svou chotí, tak Štřapáč to okomentoval: „To přijel ten s tím rezavým pohlavím a všichni se můžou po.rat. Husák ho oblizuje a kdo ví co ještě“ atd. No a zatím co si to tu ten šáh užíval, tak v jeho zemi proběhla revoluce, a bylo vymalováno.
No a toho Střapáče jsem novým kouskům naučil. Jednou večer, bylo to na Mikuláše, jsme si vyšli ven, podívat se na čerty. A měli jsme štěstí, protože proti nám jeden i s Mikulášem zrovna kráčeli. Čert spustil rachot, aby nás zahnal na útěk, ale asi si nás s někým popletl.
My jsme měli zapálenou prskavku a já jí odhodil. A co ten čert nechtěl, tak čirou náhodou vletěla Mikulášovi do vousů. Ten začal hořet a čert se rozzlobil a chtěl mně chytit do pytle a odnést do pekla. Já však utíkat moc neumím, a tak jsem zůstal stát na místě. A když ten čert přiběhl, tak jsem mu jednu ubalil. Udělal přemet nazad a rozplácl se na asfaltu jako žába. My to ale neřešili a šli jsme do hospody na pivo. Střapáč byl naším snadným vítězstvím unešen, a tak se opil, jak zákon káže. Když nás nakonec s hospody vyhodili, tak si chtěl vybít zlost na lešení, které stálo u jednoho domu. Lomcoval s ním a řval při tom jako tygr. Já mu říkám „Střapáči neblbni“, ale on ječel o to víc. Nakonec jsem mu také jednu ubalil a odtáhl jej polomrtvého a celého zkrvaveného domů.
Tam si jej přebral jeho švagr a ptal se mně, co se mu stalo. Řekl jsem mu, že na něj spalo prkno z lešení, které chtěl zbořit. Moc mi nevěřil, ale Štřapáč zarytě mlčel.
A vidíte, pak už do hospody nechodil a vzal si za manželku velkou komunistku, která nyní v té obci dělá starostku.