To je nejtěžší a nejnejistější dlouhodobí podnikatelský projekt. Je to proto, že to je běh na dvacet pět let a je ovlivňován mnoha faktory. Svou úlohu v něm hraje jednak správná výchova, ale také genetika, prostředí, vliv kamarádů a také svobodná vůle.
V historii můžeme zjistit, jak to dělali naši předci.
Například v Kanánu, to je území, kde dnes žijí židé a palestinci. Tam se s dětmi moc nemazlili. Pokud zlobilo, nebo se jim nějak nehodilo do krámu, tak udělali dobrý skutek. Odnesli jej do chrámu a tam jej kněží za živa spálili v ohni. Říkali tomu oběť bohům.
Říkáte, že je to otřesné a ohavné?? Máte pravdu a dokonce i archeologové, kteří na tom území provádějí vykopávky, jsou zděšeni z toho, kolik tisíců kamenných urniček s obětovanými dětmi tam nacházejí. Nejdříve tvrdili, že Bůh Jahve byl strašně krutý, protože poslal Židy, aby ty národy vyhubili. A po těch nálezech tvrdí, že je ještě krutější, protože jim to tak dlouho trpěl, než je nechal vyhubit.
Ale ruku na srdce, nejsme my, v dnešní civilizované době, ještě mnohem horší. My sice své děti neobětujeme jen tak nějakým bohům, to tedy ne. My je jen necháme utratit odbornými lékaři. Říká se tomu potrat, ale je to vražda. A těch vražd nejsou tisíce, ale miliony. Tak proč to ten krutý Bůh, trpí. Nebo je ve jménu vlasti a ve jménu Krista, necháme upálit na bojištích a ve válkách, které jsme ve své chamtivosti rozpoutali.?
To ve starověké Spartě, byli ke svým dětem, jemnější.
Tam dětičky žily se svými maminkami sedm let, potom je převzal stát a vychoval z nich obávané bojovníky.
Ve starověkém Izraeli, žili s rodiči po celé mládí, a to až do doby, než si založili vlastní rodinu.
V Bibli jsou jen dvě vyjímky. Jedná se o Samuela a Mojžíše. V obou případech žili u maminky asi pět let a potom byli odvedeni ke svému poslání. Mojžíš do faraonova domu a Samuel do Božího chrámu.
A jak je tomu dnes???
Donedávna byly děti doma u svých maminek. Ale pak se něco zvrhlo a maminky odešly vydělávat penízky, a dětičky do školky. Byl tam věkový limit asi tři roky. Ale už tehdy se ozývaly hlasy nepřejícných, kteří tvrdili, „dnes dáte dítě do jeslí a ono vás potom dá do starobince“. Dokonce tehdy natočili televizní klip, ve kterém dceruška prosí otce, „táto, pojď si hrát“ a táta odpovídá, „dnes to nejde, nemám čas“. Pak uběhlo pár let a táta prosí, „dcero, pojď si hrát“, a ona mu odpovídá, „dnes to nejde, nemám čas“. A nakonec se ty negativní prognózy potvrdily.
Včera jsem se díval na pořad paní Jílkové. Lidé se tam hádali. Ti největší křiklouni tvrdili, že bude velmi užitečné, když vyjde zákon, který bude maminkám dávat právo umístit své děti do jeslí od dvou let. Ti starší a rozumní lidé byli překřičeni. Ale vyšlo najevo, že tam vůbec nešlo o děti, ale o sobecké záměry ředitelů jeslí, aby se naplnila kapacita jejich ústavů a také jejich peněženky.
Já si myslím, že umístit děti do školky v pěti letech na čtyři hodiny je prospěšné, ale vzít dvouletá nemluvňata a umístit je na celý den do jeslí, je barbarství, za které by se nemuseli stydět ani zvířata, ale ta by to nikdy neudělala.
Dnes sklízíme úrodu našeho počínání z doby, když jsme dávaly do jeslí tříleté děti.
V obchodním domě jsem pozoroval mladého muže, který asi řešil problém se svou postarší maminkou. Vybíral si na čtení a inspiraci nějaký časopis. Pak si vzal jedem bulvární časopis, který o jedné celebritě hlásal, „vyhodila vlastní matku na ulici“.
Alespoň víte, na co se připravit.
V té debatě, jedna „koza“ tvrdila, že dvouleté děti si spolu krásně hrají, takže to pro ně je velmi přínosné. Pro některé možná ano.
Já jednou viděl hroznou věc. S manželkou jsme byli pozváni k jedněm mladým na návštěvu. V malé místnosti, která byla zakouřena tak, že člověk neviděl ani na metr, byla postýlka, a v ní stál dvouletý chlapeček, který byl přivázán za ruce, aby nemohl vylézt. Ano uznávám, pro toho by ty jesle, byla rajská zahrada.
Největší problém je ale v tom, ke komu si ty od rodičů odtržené děti vytvoří vztah a jaký to bude mít následky.
Navíc jsou tu i genetické faktory. Jestliže já, miluji peníze víc, než své děti, jak mi to genetika oplatí???
Uvedu tady dva pravdivé příklady.
Jedni moji známí se rozhodli adoptovat Romské dítě. Věnovali mu vše. A vyrostl z něj feťák a sexuální deviant. Oni si tehdy nadali říci a nyní trpí a trpí. A to dopadli ještě relativně dobře, protože to kvítko žije mimo jejich domov.
To jiná rodina si zase vzali Romské děvčátko.
Zpočátku dobrý. Ale v patnácti letech se ozvaly geny a ona jim do bytu přitáhla dvě vnučky a zmizela, kdo ví kde. Oni nyní vychovávají ty vnučky a už to začíná.
Zanedlouho budou mít čtyři pravnučky a pak osm, jak to zvládnou?
Budou se muset stát svědky Jehovovými, aby žili věčně a tak mohli „své“ stále se množící romáčky zaopatřit. Ale také se tam naučí, že své děti mají vychovávat zodpovědně a s láskou, protože děti, jsou darem od Boha.