Grilovačka 18.10.2020
Vážení čtenáři,
čtení mých povídek může být docela vyčerpávající a proto jsem se rozhodl, napsat pro vás něco povzbuzujícího, zkrátka něco ze života.
Jak víte, tak má žena vlastní ranč, na kterém dřu jako barevnej. Mezi prací také chovám množství různých zvířat, včetně ovcí. Ty chovám z lenosti, abych nemusel v sadě kosit trávu. Oni to docela dobře zvládnou sami. Já se jim odvděčuji tak, že jejich jehňata velmi levně prodávám známým.
Nedávno jsem jednoho beránka věnoval svému tělesnému bratrovi.
On jej zavřel do takové dřevěné kůlničky, které říká chlívek.
Pak to nevinné stvoření odsoudil, v jeho nepřítomnosti k trestu smrti, a sezval všechny jeho truchlící pozůstalé.
Nakoupil k této smuteční hostině několik bas s pivem značky „Budveiser Budvar“ a také pár lahví skotské Whiskey, kterou mu darovala jeho velice movitá dcera.
Těsně před popravou, můj bratr poslal vyslance, byl to sto dvaceti kilogramový řezník notně posilněný alkoholem, aby se poptal odsouzeného , který měl stěží třicet kilo, na jeho zdraví a zda má nějaké poslední přání.
Jednal tak v souladu s dobrými mravy a zvyklostmi.
Kostky jsou vrženy a můžete si vsadit na vítěze, kurz je 1 ku tisíci.
Vyslanec se potichu připlížil ke kůlničce a potichu pootevřel dvířka. Do úzké škvíry strčil hlavu a ve tmě pátrá pohledem po odsouzeném. Odsouzený za dvířky se postavil na zadní nohy, aby se mohl zpříma podívat vyslanci do očí. Mžourající vyslanec pak z ničeho nic, dostal hlavičku a bezvládně se převalil do hnoje. Beránek jej s ohledem na to, že šlo o geneticky nadřazeného tvora jen přeskočil a byl, jak se o tom vyjádřil můj bratr v „Píči“.
Nezlobte se na mě, že to tak doslovně opakuji, ale je to proto, že je to trefné, ale také proto, že moje rodina tvrdí, že se stýkám se špatnou společností, která kazí moje ušlechtilé návyky. A za třetí to opakuji proto, že moje celá rodina tvrdí, že nemohu mít Božího ducha, protože jsem někdy hrubý, tak ať je po jejich.
Oni jsou zvyklí od svého vedení slyšet jen krásná a líbezná slova, jak to zpívají v jedné písni. „Oni sladkou řečí lhou.“
Když už o tom píšu, tak jsem poslouchal poslední kongres. Dnes díky tomu viru se neshromažďují, ale vysílání probíhá, prostřednictvím internetu. Ředitel české a slovenské pobočky, tam měl polední proslov ve kterém tvrdil, že Boha sice nemůžeme vidět našima očima, ale že jej můžeme poznat z toho, jak vytvořil věci kolem nás. Římanům 1. a verš 20. S tím souhlasím.
Ale pak začal tvrdit, že četl v nějakém vědeckém časopise, že kuřátka jistých ptáků, se před vylíhnutím mezi sebou nějak domluví, ve kterém dni a hodině to bude. Vědci si to prý neumí vysvětlit.
Ale já ano.
To není tím, že by se ta holátka nějak domluvila, ale čistě jen geneticky.
Slepice snáší do hnízda vajíčka asi během patnácti dnů. Snese vajíčko a jde si po svých. Noc přečká na hnízdě a pak zase přidá jedno vajíčko. Ale po určité době zasedne a sedí. Nikam neodbíhá a asi po třech dnech se ve vajíčkách začíná vyvíjet život. To ví každý chovatel drůbeže, ale nějaký „Bůčo“ v tom hledá něco, čím by se před ostatními blýsknul.
Ono je zajímavější to, že se všechna kuřátka nevylíhnou během jednoho dne, ale tří dnů. To je Bohem nastaveno proto, že do jejího hnízda mohou přidat vejce i jiní příbuzní, nebo jiní ptáci, například kukačka a to v době, kdy slepice už zasedla,. Kuřátka se začnou po stanovené době, která je u různých opeřenců odlišná, ale matka sedí po vylíhnutí prvních kuřátek na hnízdě ještě tři dny. Pak se zvedne a pokud se z ještě některých ozývají hlásky odejde a vůbec si těch opozdilců, kteří volají „Maminko, ještě jeden den“, nevšímá. To ví každý chovatel, který má umělou líheň. Nandá do ní vajíčka stará až dva týdny, ale také vajíčka stará jeden den a všechny ostatní. Po pěti dnech je prosvítí a ty, které se nevyvíjejí, vyhodí a nahradí je jinými. Ale ví, že se všechny začnou líhnout ve svůj ustanovený čas, podle toho, kdy začalo jejich zahřívání. V žádném případě se ty starší s těmi nově dosazenými nedomluví.
Já to doma říkám ženě, ale zase jsem to schytal, protože když to říká vedoucí pobočky a vyčetl to z časopisu „Probuďte se“ a ti pisatelé tohoto časopisu to četli ve vědeckém časopise, tak je to pravda a bůčo jsem já. Dokonce si dala tu námahu a ten vědecký článek mi četla, ale já jí s tím vyhnal.
Ale nyní jsem na vážkách, co když je to pravda ???
Ale vraťme se na tu pohřební slavnost.
Vyslance odvezla sanita rychlé pomoci do nemocnice, kde si poležel týden s těžkým otřesem mozku.
Po návratu vyprávěl, že si nic nepamatuje. Jednom to, že nejdříve viděl velké světlo a pak se nad ním skláněli všichni svatí a usmívali se na něj.
Ale my víme, že to nebyli svatí, ale rozzáření beránkovi příbuzní, kteří se radovali z toho, jak ten vyslanec dopadl a také z toho, že bude o jeden krk méně při likvidaci toho božího moku, který zahání smutek.
Manželka bratra si vzpomněla, že v lednici mají spoustu vuřtů, neznámého data výroby, ale to nikomu nevadilo, protože těch dezinfekčních prostředků bylo dost.
A tak se grilovalo a dezinfikovalo a bylo veselo.
A co se stalo s uprchlíkem ??? Tak to nikdo neví, je to asi tak, jak to vyhodnotil můj bratr.