Asi před 15 lety jsem zažil největší šok v životě. V podstatě mi bylo za živa vytržené srdce z těla a to těmi, které jsem tak miloval, že jsem byl ochoten za ně položit život. Ještě po patnácti letech se s tím nemohu vyrovnat a myslím si, že i kdybych měl žít věčně, tak na to nezapomenu. Také od té doby trpím aritmií srdce.
Pokusím se to, co nejstručněji shrnout. Byl jsem pokřtěn 6.11.1982 v jedné domácnosti ve vaně a v úplně rezaté vodě. Možná to bylo varování, ale byl jsem nadšen, protože, jak jsem se domníval, jsem konečně našel lidi, kteří milují Boha a spravedlnost, tak jako já. Pustil jsem se do práce a s velkým požehnáním Pana Jehovy, jsem pomohl poznat pravdu asi 30 lidem, a to za pouhých osm let. Během té doby jsem už pochopil, že není vše zlato, co se třpytí, a začal narážet na některé přejemnělé a oduchovnělé jedince.
A mohu upřímně říci, že jsem některým pořádně ležel v žaludku pro svojí upřímnou otevřenost.
Pomalu jsem začal chápat, že náboženské prostředí je tou nejkvalitnější půdou pro růst pokrytců, patolízalů a šplhounů. Dodnes nevycházím z údivu, co vše se dá schovat za nedokonalost a lásku.
Nyní začínám plně chápat Ježíšova slova ,,Blahoslavení chudí duchem.“. A tak běda mi, protože mě to přemýšlí, a mám hloubavé a pro některé nepříjemné otázky.
Pak přišla takzvaná ,,Sametová revoluce“ a my se konečně začali shromažďovat společně jako celý sbor.
Do té doby pouze jako potkani, potají v soukromých bytech. Byli jsme tomu rádi, ale prostředí, kde jsme se scházeli, bylo nanejvýš nedůstojné. Třeba v sálech, kde probíhaly hospodské tancovačky a s dveřmi vedoucími přímo do putyky, která byla v provozu. Takže se stávalo, že během programu si nějaký podnapilý věřící spletl cestu a ze záchodu namířil přímo na naše shromáždění a tam s otevřeným poklopcem a klátící se větru, podával nevhodné komentáře. Stále jsme střídali místa shromáždění, jako by nás pořád někdo pronásledoval. Navíc, abychom se jim zavděčili, tak tu jsme postavili za naše peníze záchod, nebo opravili střechu a pak nás zase vyhodili jako prašivého psa.
Starším to nijak nevadilo, ale mě ano a ptal jsem se sám sebe, kde končí lidská důstojnost. A jak asi reprezentujeme Toho všemohoucího Boha. Já se styděl a prosil jsem jej, že pokud to je jeho vůle, že udělám vše pro nápravu a aby byl oslavován a ne takto nestoudně haněn. Nakonec jsme zakotvili v Horním Slavkově, v bývalém malém kině. Byla to sklepní místnost zamořená radonem, ale byli jsme za ní rádi, protože proti předchozím nás z něj nevyháněli a i přes to, že nám tam mladiství cikáni občas hodili dělobuch. Tehdy jsem byl často a i později, šokován naivitou hraničící až s blbostí těch, od kterých sbor očekával oporu a vedení.
Pak jsem navštívil mezinárodní sjezd v Polsku. Byl jsem Božím vedením ubytován v jednom velmi prostorném stavení, které patřilo bratrovi, který sloužil v tom sboru jako starší. Ve dvoře měl stáj a ve chlívě dvacet prasat. Za stájí bylo pole široké asi sto metrů, ale druhý konec jsem neviděl, protože se ztrácel za horizontem. To pole bylo rozdělené na tři pruhy o stejné velikosti. Na jednom byla pšenice, na druhém jahody a na třetím rajčata. Říkám rajčata a ne ten hnus, na čem jsem si do té doby pochutnával. Byl jsem z toho docela vedle, protože mě v Čechách učili,
že kdo má kolo, tak je hmotař. A abych jím nedej bože nebyl, tak jsem raději pod cenou prodal garáž, protože potřebovala natřít vrata. A to já nemohl udělat, protože už zítra může být konec světa, a tak se muselo jít do služby. Jehova viděl mé poblouznění, a tak mě poslal do toho Polska, abych vystřízlivěl a mohl mě použít ke stavbě našeho Sálu Království. Tam jsem pochopil, že Poláci nejsou čecháčkové, kteří čekali, až jim z nebe spadne něco do klína. Může se to sice stát, ale bude to lejno z letadla. Ti Poláci na nic nečekali a několik let dopředu udělali moudrá rozhodnutí.
Začali stavět pěstírny žampionů, nad nimi byt a v něm, a proč ne, obývák velikosti sálu. A v tom sále jsem byl na shromáždění s osmdesáti jinými ctiteli pravého Boha. A v tom domě jsem byl ubytován v pěkném pokoji a takových tam bylo asi deset a sloužily jako ubytovna pro dělníky, později průkopníky, kteří na těch polích občas pracovali. Ti Poláci na vše dostali od vlády dotace, takže to postavili zadarmo. Někde jsem četl, že praotcové Čech a Lech byli příbuzní. Ale je to sprostá lež, která Poláky uráží, protože jak jsem se sám přesvědčil, nic nemůže byt tak vzdáleno pravdě.
Když jsem se vrátil domů, to už jsem bydlel v paneláku v Horním Slavkově, tak jsem se dal hned do práce. Ale to už jsem neměl šupiny na očích. Na historickém náměstí byla docela vhodná zřícenina a velmi výhodné místo s velkým parkovištěm. Chtěl jsem se pro jistotu poradit, než jí koupím, ale zjistil jsem, že druzí, dokonce i cestující dozorce, šupiny neztratili. Pak se měli všichni starší sejít v jednom salonku k poradě. Předsedal tomu jakýsi Čech. Bratři se ptali, co mají dělat a on, že nic, čekat. Já to nevydržel, šel jsem doprostřed a říkám: ,,Bratři, tady ten člověk vůbec nic neví. Jestliže mne teď poslechnete můžete za pár korun nakoupit potřebné parcely a domy. Pokud ne, tak vězte, že za pár let to bude velmi drahé a obtížné.“. Byl to pro ně šok, sezení hned rozpustili. A
protože asi nebyli v Polsku, nekoupili nic. Teď mají sály v kdejakých hačaperkách a babičky splácejí milionové dluhy. Vidíte, k čemu vede pýcha a naivita. Kdyby mě tehdy poslechli, tak mají miliardové přebytky a nemuseli pořád škemrat o milodary.
Když jsme se vrátili ze sjezdu, tak jsem se rozhodl, že nemovitosti koupím, ale veškerá moje hotovost byla všeho všudy jen 3000 Kč. Zašel jsem na úřad a řekl, že bych měl zájem o koupi těch zřícenin na náměstí.
Oni měli také šupiny na očích, takže mě málem radostí objímali a kdyby to šlo, tak jsem je dostal darem. Dohodli jsme se na třech tisícovkách. Hned druhý den byla kupní smlouva připravená s tím, že by mi rádi prodali ještě další objekty, jak na tom historickém náměstí, tak a i jinde. Já bych rád, ale neměl jsem peníze a když jsem se zmínil jinde, tak prý ,,Jdi mi z cesty, Satane!“. Za půl roku, se ty domy, které jsem mohl koupit za tři tisíce, prodaly za 50 tisíc. Za dva roky už se prodaly za 250 tisíc a nyní je můžete koupit za dva miliony. Vidíte, jak by nám dnes bylo dobře, kdyby mi naslouchali.
Pak mi úřad zdarma vyřídil demoliční povolení s tím, že veškerý odpadový materiál mohu zdarma uložit na místní skládce. Postupně jsem objekty zcela opuštěné, ručně rozebral a roztřídil. Kameny na jednu hromadu, cihly na druhou a prkna, která ještě nebyla úplně shnilá, na třetí. Ta se pak použila na bednění. Zbytek se odvezl na skládku, celkem sto nákladních automobilů. Dále jsem posbíral po celém Slavkově i okolí všechny povalující se kameny. Těch bylo asi 20 náklaďáků. Ty se později při betonáži naházely do těch šílených základů. Zbytek jsem pak použil na stavbu opěrných zdí, protože mám zahrádku ve svahu. Dále jsem měl pomocníka, kterému jsem slíbil třetinový podíl. Byl to můj zájemce a přítel Milan Drahňovský. Ten mi pak stál věrně po boku několik dalších let, až do doby, kdy se oženil. Může vám sám dosvědčit, že jsem se s ním spravedlivě rozdělil a vyplatil mu jeho podíl v hotovosti.
Nyní jsem začal řešit financování celé nové stavby. Jedna možnost byla v tom, že jsem mohl využít státní podporu pro mladé stavebníky. Tehdy bylo uzákoněno, že stát podpoří mladé manžele částkou 350.000 na stavbu domku, či bytu. A protože jsme musili zachovat ráz náměstí, tak bylo nutno postavit třípodlažní domek. Byly by v něm dvě bytovky a Sál Království. Tady byl jeden problém, sehnat ještě jednu stejně naladěnou rodinu.
Druhá možnost byla nejsnadnější. Můj přítel, který emigroval do Německa, se mi sám ozval a že slyšel, že mám v plánu stavět. Napsal mi: „Jirko, sežeň solidní firmu a dohlídneš na stavbu. Já to vše zaplatím. Ty budeš mít půl domu a já druhou.“ Ale mělo to podmínku, ať si tamti pomohou sami, Ahoj. Tuto rozumnou nabídku jsem hned zavrhl, protože jsem chtěl oslavit Pana Jehovu. Vrátil jsem se k první možnosti a domluvili jsme se s bratrem Bálkem. Takže státní podpora krát dva plus dotace na radonové opatření. Dohromady celkem 900.000 Kč. K tomu jsme ještě s bratrem Milanem nasbírali ty hromady kamenů, několik cisteren karbidového vápna a nashromáždili ještě 50.000 velmi kvalitních cihel. Ty jsme získali demolicí několika staveb, které ve Slavkově zůstaly po důlní činnosti. Nejvíce jsme jich vykopali v jedné malé vísce. Tam byl kdysi nově postavený kravín, ale vyhořel. Vedeni JZD to vyřešilo tím, že jej buldozerem srovnaly se zemí a zapomněli na něj. Nám bylo jasné, že to bylo vedením Boha, který viděl do budoucnosti a tak nám připravil materiál. Takže, když se to vše sečetlo, jsme měli materiálu a prostředků k realizaci víc než dost. Načrtl jsem plány a v tom se drazí bratři probudili. Přesvědčili mě o svých dobrých úmyslech. Ale že by bylo dobré, abychom plány poslali do Prahy na pobočku k posouzení. Neviděl jsem v tom překážku a tak jsem souhlasil.
Říkal jsem si, že nic se nemůže stát. Když budou souhlasit tak dobře a když ne, tak pokračujeme sami s Balíkem.
Plány jsem s důvěrou vložil do rukou bratra Pučmelouna a čekal. Čekal jsem jeden rok a druhý rok a ono nic. Čas od času jsem se osmělil a ptal, co se děje. Prý je vše na dobré cestě, ať jsem trpělivý. Po dvou letech jsem již trpělivost ztratil a přesvědčil naše starší, že by asi bylo vhodné do Prahy zajet. Už po cestě jsem tušil nějakou čertovinu, protože nás v Karlových Varech vyboural autobus a ujel. Dost nás to zdrželo, než jsme jej dohonili a donutili řidiče aby s námi sepsal záznam o nehodě. Pak jsme konečně dorazili do Prahy. Tam jsme v kanceláři stavebního oddělení velice překvapili bratra, protože zřejmě po nějakém flámu spal na stole. Chvíli mu to trvalo, než se probral a pak, když pochopil, že něco chceme, začal hledat. V nejspodnější šuplíku nakonec našel naší dokumentaci se slovy ,,Tady se nic neztratí“. To se nám ulevilo. Chvíli v ní listoval, pak vzal tužky a přemaloval jeden záchod, aby nám dal jasně najevo jak je užitečný a nepostradatelný. Nakonec na naše neodbytné otázky, jak máme dál v naší věci postupovat, jen lakonicky poznamenal: ,,To je plně ve vaší kompetenci.“, a bylo to vyřízeno. Po pravdě řečeno vyřízený jsem byl já, protože než se udělala oficiální projektová dokumentace a další šílenosti se stavebním povolením, tak se změnila vláda a dotace uletěli. Byl jsem rozhodnut ve stavbě nepokračovat, ale Pučmeloun to viděl jinak. Nejdříve mně navštívil a požadoval ode mne i mé manželky, abychom mu podepsali kus papíru, na kterém stálo, že se zříkáme naší stavební parcely ve prospěch rady starších. Když jsme to odmítli, tak se rozbrečel jako malý kluk. Nakonec sestavili stavební výbor, zaštítěný radou starších a pustili se do agitace. ,,Jirko neměj obavy, my všechno zařídíme a o peníze, o které jsi přišel, se neboj, my to vše jako sbor budeme financoval sami. A uvidíš ten fofr, jako mravenci“.
Brzy se ukázala pravda. Hejno brouků Pytlíků pod vedením Pučmelouna. První velký problém nastal při zadání projektové dokumentace. Jistý bratr pracoval v jedné projektové kanceláři. Nebyl však jejím majitelem, ale pouze zaměstnancem. Náš Pučmeloun jej nějak přinutil, aby se toho firma kde pracoval chopila, ale měl z toho hrůzu, protože on projektoval stavební část a asi ty mravence už znal. A hned jeho zkušenost s Pučmelounem nevedla nikam. Ten totiž prosadil, proti mé vůli, že se celá stavba bude vznášet na jakýchsi trubkách, protože u nich na šachtě, kde pracoval jako dělník na kolejích, byly celkem lacino ke koupi. Bratr Roden s tím naoko souhlasil a naprojektoval šílený svařenec z trubek a obrovských nosníků jsa si vědom, že si s tím určitě neporadíme a na své šílenosti zapomeneme.
Jednoho dne tento projekt Pučmeloun slavnostně představil před sborem se šťastným úsměvem a fakturou na 80 tisíc Kč. Když jsem to viděl, tak mi bylo jasné, že je zle, a nebyl jsem sám, dokonce i někteří Pytlíci souhlasili s mým názorem, že to je naprostý nesmysl a že to skončí tak, že na ty trubky budeme v závěru akorát tak foukat. Nakonec i Pučmeloun uznal, že na tom něco bude a odnesl projekt k přepracování. Asi za měsíc přinesl projekt opravený v klasickém slohu s druhou fakturou na 40.000 Kč. Já si je prostudoval a bylo mi jasné, že projektant chce peníze, ale nechce, abychom stavěli.
Základy o rozměrech 15 x 12 m byly hluboké od 1.5m až 3m do hloubky a 1.2m na šířku. Když jsem to spočítal, tak to bylo 100 kubíků betonu. Projektant měl ze stavby šílený strach a ani se mu nedivím, když slyšel ty zapálené plány Pučmelouna, který chtěl protlačit tu největší šílenost, jakou kdy profík ve stavebnictví slyšel. Ten se netajil tím, že největší podíl na stavbě odvedou ženy, a aby to tak mohlo být, tak si s sebou na staveniště budou brát své děti, které si někde v koutku na stavbě budou hrát. Nikdo si neumí představit co mně to stálo nervů a úsilí, než svou utkvělou představu opustil. Pak jsem vyřídil veškerá povolení. Caesarem i stavebním výborem jsem byl ustanoven odpovědným vedoucím stavby.
Je pravda, že se vedoucímu stavebního výboru také nezamlouvala myšlenka, že to budeme stavět svépomocí. Vyjádřil se, ,,Vy to budete prasit.“, ale je také pravda, že se mi po dokončení stavby omluvil a pochválil za to, že jsem postavil nejhezčí budovu ve městě. Vyřídil jsem také státní příspěvek na radonové opatření ve výši 200.000 Kč. A začalo se stavět. Vykopat základy to ještě šlo. Práci nám usnadnilo to, že obec před naši stavbou a i v celé ulici položila novou kanalizaci. Vykopanou zeminu ze základů jsme vysypávali do výkopu a zasypávali kanalizaci. Pak jsem vše zašaloval pomocí prken z demolice. Základy jsem vyřešil tak, že se do betonu skládaly placaté kameny, které se překládaly jako u cihel. Tím se ušetřilo více než 50 kubíků betonu. To je 100.000 Kč. Pak se udělalo protiradonové opatření a základní deska. Po městě se šuškalo, že stavíme protiatomový kryt, ale jinak bylo vše v pohodě. Pytlíci ale začali mít problémy s penězi. Měl jsem s nimi podepsanou dohodu, že budu jednu třetinu rozpočtu platit já, protože si postavím ve druhém, podkrovním patře byt. Ve smlouvě jsme se domluvili, že stavba bude postavena na moje jméno a sbor ji bude užívat za nájemné, stanovené na jednu korunu 99 let. Bylo to proto, že to v té době jinak nešlo. Ústně jsme se však dohodli, že až to zákony umožní, tak se jejich nájemné změní na vlastnictví. Ale již nyní na mě začali vyvíjet nátlak, že by se poměr financování měl změnit na půl na půl a o něco později, že dvě třetiny mám platit já a oni jen jednu třetinu a pokud ne tak…
V té vypjaté době mě někteří podnikatelé z řad mravenců přesvědčili o tom, že je pro ně ekonomicky nevýhodné aby marnili čas na stavbě. Domluvili jsme se, že já a můj pobočník budeme stavět za ně a oni nás budou finančně dotovat. Celková částka byla stanovena na 6 000kč pro moji rodinu a 3 000 Kčs pro Milana protože byl svobodný a bydlel u své babičky, takže neměl výlohy s bydlením. Tento návrh podpořila rada starších s tím, že se stávají garantem a vše se zapsalo.
Oba jsme opustili světské zaměstnání a věnovali se plně stavbě. První měsíc jsme dostali 9 000kč, druhý měsíc 6 000kč a pak už nic, nic a nic. Nyní nám nastaly krušné časy. Abychom se uživili, tak nezbývalo nic jiného, než sbírat na skládce kovový odpad a vratné lahve, které byly většinou od rumu. Milan zase po nocích s baterkou prohledával kontejnery se sklem a sbíral lahve. Mé děti pak ty lahve prodávaly v obchodě, kde jim prodavačky říkaly: ,,Ten váš táta ale chlastá.“. A to trvalo několik měsíců. Bylo to náročné, celý den jsem pracoval na stavbě a občas jsem si odskočil na skládku, naštěstí byla dost blízko. Pytlíkům jsem zadal práci a důkladně jim vysvětlil postup. Začali jsme zdít obvodové zdivo a já jim názorně ukazuji, jak mají postupovat. ,,Tady si natáhnete provázek a cihly budete pokládat tak, aby to pěkné bylo vidět a ty uražené či jinak pochroumané části cihel budou schované uvnitř.“.
A bylo to tu – pardon, pardon. Když jsem se asi za dvě hodiny vrátil a viděl tu hrůzu co postavili, tak se o mně pokusil šlak. Nosná zeď z ulice byla ve tvaru S a všechny ty uštípané a pochroumané strany cihel vyčnívaly do ulice. Ještě za jízdy jsem vyskočil z auta a tu hrůzu jsem rozkopal. Pardoni se samozřejmě urazili, a že by se to nahodilo omítkou. Jindy, když jsem je opět chvíli nechal pod dohledem Pučmelouna jsem zjistil, že dva metry vysoká příčka je nakloněná. Vzal jsem olovnici. Náklon byl 30cm. Pardoni se zase cítili dotčeni. To se stavělo přízemí a od té doby jsem všechny zdi postavil sám. Když se pak položili kovové nosníky prvního nadpodlaží, tak jsem jim dovolil dozdít zdivo mezi nosníky, protože tam nemohli nic zkazit, protože to bude schované v podlaze. Nařídil jsem jim, aby si postavili lešení. Ale vrchní Pučmeloun se do mě pustil, že to je ztráta času a že si na nosníky položí prkna a budou zdít odshora. Došlo mezi námi k ostré výměně názorů a Pytlíci se rozdělili na dvě skupiny. Jedna postupovala podlé mého nařízení a druhá postupovala proti mé vůli a pod odborným dohledem Pučmelouna. Práce celkem zdárně postupovala ale jen do chvíle, když se jeden letitý Pytlík, zaujat prací, dostal na okraj prkna. Nevšiml si, že se dostal na houpačku. Fošna se pod ním sklopila a on spadl ze tří metrové výšky hlavou na betonovou podlahu. Mysleli jsme si, že to má za sebou, ale nakonec to přežil pouze se zlomenou klíční kostí. Myslíte si, že se Pučmeloun cítil provinile, nebo uznal svou chybu? Na nejbližším setkání stavebního výboru vymýšlel další hovadiny, jak zabránit podobným událostem. Ale já to vyřešil jednou provždy , zakázal jsem mu přístup na staveniště.
A můžu říci, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělal. Sbor se totiž mezitím rozdělil na dva, a tak jsme přišli o dvě třetiny Pytliků a o finanční pomoc nyní sboru Chodov. Občas nám ale pomohli, například když se betonovaly stropy nebo věnce. To byl objednán beton z betonárky, který přivezly k tomu uzpůsobené nákladní automobily. Beton se nalil do bádie a jeřábem se dopravil na požadované místo, kde byl rozhrnut a urovnán. Také se odbourala práce žen. Pouze vařily pro pracovníky chutné pokrmy. Takže se vyřešily mnohé problémy a stavba úspěšně pokračovala. My jsme si vytvořili tým. Já stavěl a Milan s bratrem Filkoházim, který byl v důchodu, mi přidávali. Na nikom jiném jsme nebyli závislí a pokud někdo přišel na brigádu, tak vykonával pomocné práce. Na odborné práce, typu elektroinstalace a podobně, jsme si brali firmy. Hrubou stavbu i se střechou jsme dokončili asi za jeden a půl roku.
V době, kdy jsem se živil na smetišti, někde bourali železobetonovou halu a její ostatky odvezli na skládku. Byly to betonové kvádry dlouhé dva metry a silné 1 metr x půl metru. Z těchto kvádrů vyčnívala ocelová armatura a já vzal palici a ty betonový kvádry rozdrtil na prach. Lidi s města se na mně chodili dívat a nechápavě kroutili hlavami. Vytěžil jsem tam asi tři tuny ocele, kterou jsem naskládal na hromadu před stavbou, a domluvil se s jednou firmou, že si pro ocel přijedou. Než ale přijeli, tak se u té hromady zastavilo moderní auto a vystoupil jakýsi dobře oblečený pán. Dal se se mnou do řeči, a že je právník kapitán Jaroš. A jestli bych byl schopen zajistit demontáž a prodej velkého množství železa. Když jsem přikývl, tak pokračoval, že probíhá konkurz na likvidaci statků v oblasti a že to má na starosti a pokud mu dám jistý podíl ze svého zisku, tak to vše zařídí. A skutečně vše zařídil. Já si založil firmu, zaměstnal Milana a už to frčelo. Zajel jsem do největšího kovošrotu v okolí, řekl jim jaké mám možnosti a oni se mnou okamžitě sepsali pro mne velice výhodnou smlouvu. Dodali mi veškerou potřebnou techniku jako auta, jeřáb a dva paliče s veškerým vybavením. Já si pořídil akorát tužku a papír a zapisoval odvážené Tatry plné šrotu. Okamžitě jsem se stal jejich druhým nejlepším dodavatelem, první byla elektrárna Tisová. Ale v anketě o nejslušnějšího dodavatele jsem s přehledem zvítězil. A peníze se sypaly. 100 000 Kč. měsíčně. Mně bylo jasné, kdo to zařídil.
Později mi ta firma nabízela lukrativní zaměstnání, ale já jej nepřijal, protože jsem se obával, že by to mohlo zasáhnout do mé služby pro Jehovu. S odstupem času to vidím jako chybu.
V té době se do našeho sboru přiženil bratr Vašek. Byla to jakási pochybná existence. Dle jeho slov byl pokřtěn někdy v roce 1975 a to proto, že se bál, že v tom roce bude konec světa, protože to byl rok, ve kterém uběhlo 6 000 let od stvoření Adama. Z hospody šel ke křtu a pak, když se konec nekonal se vrátil zase do hospody. Tam všem vyprávěl o svých nabytých znalostech, až se stal, dle Cibulkových záznamů, agentem StB. Po sametové revoluci zavětřil a rychle zpátky k Jehovovi.
A jak je to u takových existencí běžné, stal se velmi horlivým a vše ochotným. Za půl roku už byl jmenován služebním pomocníkem. Ale již před tím se objevil u naší sestry Valiky. Tato mužatka nám ve sboru páchala různé neplechy. Jednou jsem ve službě natrefil na její rodnou sestru a ta mi vyprávěla, že Valika je velice zlá žena a že všem sourozencům v jejich rodině zničila dětství. Plně jsem jí chápal, protože jsem měl takového bratra.
Její charakter dobře vystihuje její jednání ve sboru. Melchrovi měli aktivního chlapce, který na programech vyrušoval. Sestra to vyřešila tak, že si vedle něj sedala, a jakmile se pohnul, tak mu vrazila jehlu na šití do zadku. Ono to sice fungovalo, ale až dodnes má tento člověk ke Svědkům odpor. Divíte se mu? Já ne. Nejdříve si vzala za muže nevěřícího člověka, protože je hodný. V tom měla pravdu, to on byl manželkou. Staral se o děti, vařil a uklízel. Zatímco ona se snažila řídit sbor. Časem jí Míťa již nevoněl a tak se jej chtěla zbavit. Na šachtě, kde pracovala v nepřetržitém provozu se scházela s jakýmsi evangelickým farářem, kterého vyhodili, protože podepsal Chartu 77. Míťa zatím doma kmital, ale bez manželské odměny s tím, že to věčně nevydrží a bude nevěrným. Ale on darebák to buď vydržel, nebo byl fikaný a sestra byla nedočkavá.
A tak, ačkoli neměla žádné důkazy, se s milým Míťou rozvedla, protože i farářík se rozvedl.
Ale tu se objevil perspektivní bratr a tak si zvolila jej, s podmínkou, že se stane starším. On se tím ve své naivitě ani netajil. Často říkal: ,,Kdybych nebyl starším, tak to s Valikou nevydržím.“. Za půl roku se vzali, ačkoli jsem odpovědné bratry na tyto okolnosti upozornil. Byl jsem Vrchním Pučmelounem odbyt slovy, že to není moje věc, ačkoli jsem vedl studijní skupinu, do které Valika patřila a byl jsem velice dobře obeznámen s jejími plány. Když se na to s odstupem času a po tom všem co se tehdy odehrálo dívám, tak jsem přesvědčen o tom, že i Pučmeloun byl v StB a že se znali a spolupracovali.
Po schůzce služebního výboru bylo Pučmelounovi jasné, že už nebude moci stavbu řídit, po pravdě řečeno bořit, tak vymyslel nový plán, ničit zvnějšku. Jednoho dne se nechal slyšet, že jeden vysoce postavený bratr tvrdí, že naše stavba nemá Jehovovo požehnání. Mně bylo hned jasné kdo to mluví za Jehovu a proč. Tato senzační a ověřená zpráva, v Chodově zalévána Pučmelounem a ve Slavkově Vaškem, který k tomu ještě přidal, že Smoke je zloděj, který všechny bratry jen využívá k tomu, aby mu postavili barák a nakonec je vyhodí, se začala šířit jako mor. Je zajímavé, že byl za tuto bohulibou činnost právě v této době jmenován starším. K nám do sboru se přiženil jako právě jmenovaný služební pomocník a asi po půl roce u nás starším. Pro všechny to bylo překvapením, ale pro něj šok. Chodil po stavbě a vykřikoval: ,,Já ,Venca a starší. Já bych to tu měl řídit. Sám Jehova na mě z nebe ukázal.“, atd. atd. Snažil jsem se mu vysvětlit, jakým způsobem ke jmenování dochází, ale bral to jako urážku.
Když už to s ním bylo k nevydržení tak mu říkám: „Až na tebe zase přijdou ty nadlidské myšlenky, tak si říkej, jsem starej a ne starší. A tady máš kladivo a majzlík a běž vysekat ten kámen, co tam vyčnívá ze sousedovy zdi.“ Jeho šílenství ale nepřestávalo, a protože jsem mu nedovolil stavbu řídit, tak začal prosazovat, že by se měla zastavit, spočítat kolik peněz bratrům dlužím a tuto částku na Smokeovi vymoci. Jednou se objevil u mne doma oblečený do svátečních šatů a domáhal se všech faktur mého podnikání, protože přišel, aby mi udělal audit. Tehdy zasáhla má žena, protože je účetní a když nechtěl pochopit, kdo je oprávněn audit provádět, tak jej pozvala dál a ukázala mu dva dokumenty, tedy lépe řečeno dva odhady. Týkaly se množství peněz, které členové, nyní už dvou sborů, do mé stavby vložili. Jeden vypracoval br. Kyselý a zněl na 40.000. Druhý vypravoval právník společnosti br. Miller a ten zněl 1 milion Kč. Oba však měly společného jmenovatele, a to podpis který zněl, Václav. Když se jej manželka zeptala, který platí, tak byl z toho vedle, a tak jej manželka doprovodila ke dveřím a bylo po auditu. Několikrát vyvolal v tomto směru hlasování, ale neuspěl, protože většina chtěla pokračovat ve stavbě. Nakonec z pódia oznámil, že pozastavuje své působení ve sboru jako starší a že se nechá pobočkou prověřit, zda odpovídá, či nikoli. Já v té době také napsal na pobočku zprávu o jednání některých bratrů na staveništi. Jednoho dne, zcela nečekaně, se u staveniště zastavilo auto a z něj vystoupil Vašek ve svátečním úboru a s ním dva bratři z pobočky. Právník bratr Miller a účetní Šimáně. Protože jsem je nečekal, tak museli chvíli počkat, než jsem zařídil neodkladné záležitosti a pak v montérkách, tak jak jsem byl, je přivítal. A hned mně čekala sprcha. Právník se na mně hned obořil s otázkou, jestli jsem ochoten vrátit bratrům peníze, které investovali do mé soukromé stavby. Bylo mi vše jasné, tak jsem se jej jenom zeptal, zda nám přišel pomoc, nebo na mně vydírat peníze. Otočil jsem se a věnoval se své práci. Má žena jim pak vysvětlila situaci a jak přijeli, tak zase odjeli. Asi za měsíc přišla zpráva, že jsem odvolán z úřadu služebního pomocníka a Vašek spadl z nebe na zem, ale to už bez úřadu. Bylo mi divný, jak může člověk odvolat někoho z úřadu, když byl jmenován přímo Jehovou. Od té doby byl na stavbě klid a ve třech pracovnících jsme hrubou stavbu úspěšně dostavěli a zastřešili.
Někdy v té době mi bratr Balík navrhl možnost demolovat velkou kotelnu v Chodově. Jeho otec tam byl starostou, který to prý zařídí. Místo se mi velice líbilo a domluvil jsem se s Balíkem, že zařídí abych mohl koupit celou budovu i s pozemkem. Měl jsem v plánu železo z této kotelny vyřezat a budovu s pozemkem darovat bratrům v Chodově jako dar na stavbu jejich Sálu Království. Bálka jsem náležitě poučil o mém postupu a cenách, které za železo získám a s odměnou, kterou za zprostředkování dostane. Uběhl měsíc a nic se nedělo. Zavolám Balíkovi, a on že je vše v pořádku, že se na věci pracuje. Za měsíc volám znovu a on, že už má vše zařízené a že si železo prodá sám. Nejdříve jsem se jej naivně ptal, jak to chce udělat, vždyť s tím nemá ani zkušenosti, ani živnostenské oprávnění.
Ať prý nemám obavy, zkrátka já mám jeden krámek a on si otevřel svůj. Když jsem se ptal na pozemek, tak odpověděl, že jej moje plány nezajímají a pozemek nebude. Ale to už jsem se rozčílil a položil sluchátko, abych se mohl něčeho přidržet, protože na mě přišly mdloby. Po chvíli jsem mu volal znova, ale telefon zvedla jeho manželka, takže jsem mu jen vzkázal, ať si přečte noviny, jak to s takovými podnikateli dopadá.
V té době právě vylovili z přehrady několik, jemu podobných, kujónů.
Má žena byla po celou dobu u mě, takže si vyslechla oba rozhovory. A pak už volala Balíkovi ona a celou tu věc urovnala, zatímco já jsem byl na infarkt. Já pak pokračoval v práci na svém bytě a později na přízemí, zatímco sál čekal, jak se věci vyvinou. Po nějaké době se zde objevil bratr Kalina, který byl právník, a za pomocí bratra Krajbicha jsme se dohodli o způsobu, jak převést sál do majetku společnosti. Bratr Kalina se projevil jako schopný a rozumný člověk. Věc posoudil objektivně a odvolal z úřadu ještě jednoho našeho pastýře,bohužel ne toho pravého. Hloupým nárokům bratrů se vysmál, nazval to ,,houkáním do tmy“.
Byl to správný člověk na správném místě. I když byl převod sálu pro obě strany z ekonomického hlediska v té době značně nevýhodný, tak jsem souhlasil, protože jsem tomu přál a také proto, že Vašek už zase pozvedal hlavu a vykřikoval: ,,Pro nás je přijatelné jen vlastnictví! My jsme dostali ze shora takové pokyny.“. Kdyby byli ochotni nějakou dobu počkat, tak na tom ušetřili milion korun, ale proč čekat, babičky to všechno zaplatí, že? Zodpovědní bratři našeho sboru si půjčili od společnosti peníze a najali si jednu zednickou firmu, kterou vlastnil jeden náš bratr z Chebu a sál zprovoznili a zasvětili Bohu. Vypadalo to na happy end.
Ještě než došlo k prodeji, tak se odehrály neuvěřitelné věci. Starším byl jmenován br. Libor Sládek. On se na stavbě podílel tím, že vlastnil elektrikářskou firmu, která na naší stavbě prováděla veškerou elektroinstalaci. Mimo jiné byl jedním z těch, za které jsem na stavbě pracoval a kteří mně tak štědře finančně podporovali. Nicméně slíbil, že veškerou elektroinstalaci v sále provede zdarma, jako jeho dar. Tehdy to i s prací vyčíslil, pro pořádek, na 80.000 Kč. Asi o dva roky později, v době, když sbor dostal půjčku na zprovoznění sálu, změnil názor a vyúčtoval si 350.000 Kč. Dále se zjistilo, že mnohé faktury, které jsem měl zaúčtované v mém účetnictví, sboru nedodal, ale zaúčtoval si je ve svém. To byl velký problém. Manželka a sestra Frnková, které vedly účetnictví stavby se s ním kvůli tomu několikrát bez odezvy sešly.
Je zajímavé, co se tehdy přihodilo. Bez ohlášení u mně zazvonily dvě ženy z finančního úřadu. Chtěly po mně některé doklady. Listují v dokladech a zničeho nic se jedna zeptala: ,,Tady čtu, že pronajímáte prostory panu Sládkovi. Jak s ním vycházíte?“. Popravdě jsem řekl, že špatně. Ženy se na sebe podívaly, zaklaply šanony s doklady, podaly mi ruku a odešly. Nakonec jsme museli celé naše účetnictví předělat a rozdíl nahradit. Ale ještě před tím jsem napsal do Prahy, co se tu děje, ale to jsem asi neměl dělat. V té době se stavěly sjezdové sály v Praze a v Bratislavě a firma Sládek a Balík o tento lukrativní kšeft usilovala a nakonec i získala. Zkrátka obviněn jsem byl já a zloději si mnuli ruce a plnili peněženky. Já čekal na odpověď a ta přišla. Bylo to asi dva dny po oblastním sjezdu. Najednou zazvoní telefon a ozve se hlas. Já jsem bratr Hrádecký, přijď tam a tam v tolik hodin a my ti to spočítáme. Naivně jsem se zeptal, co mi chtějí spočítat. A že to sám uvidím, ,,Nejdříve tě vyloučíme a pak tě budeme soudit u světských soudů.“, a položil sluchátko. Těžce jsem dosedl do křesla. Pomodlil jsem se k Jehovovi a otevřel Bibli. A čtu Izajáš 66. kapitola 5. verš. Cituji: „Slyšte slovo Jehovy, vy, kdo se chvějete před jeho slovem: „Vaši bratři, kteří vás nenávidí, kteří vás vylučují pro mé jméno, řekli: ‚Kéž je Jehova oslaven!“ On se také objeví s radováním z vaší strany, a oni jsou ti, kdo budou zahanbeni.“. Ani jsem nevěděl, že něco takového je v Bibli napsáno. Opět jsem se pomodlil a už mi bylo jasno, ale byl jsem v klidu a posilněn.
Pro jistotu jsem sebral písemné dohody a zajel do Sokolova k právníkovi. V té době tam působil jeden právník, o kterém se říkalo, že je Eso, jmenoval se Poledna. Já s ním už měl osobní zkušenost z doby, když se se mnou rozváděla první manželka a soudila mě pro peníze. Věděl jsem, že se tento právník nebrání žádnému hyenismu. Já k němu nechtěl, ale on mě uvítal jako dobrého známého a skoro si na adresu mé odpůrkyně odplivl. Já totiž, když mně podvodně oškubali a byl jsem už za dveřmi, dobře slyšel, jak se pustili do sebe, protože jsem tam nechal 30.000 Kč v hotovosti. Shodou okolností to slyšel i jeden jeho kolega, který se zde zrovna ochomejtal a se zájmem naslouchal tomu, co se za špatně zavřenými dveřmi odehrávalo. Já mu říkám, ,,zrovna se perou o moje peníze“ a on pokýval hlavou a vyprskl smíchem. Takže ten darebák, když mě uviděl, tak se mně hned horlivě ujal. Nevím, zda se mně chtěl odvděčit, či opět okrást. Uvažovat o jeho svědomí by byl asi nesmysl.
Zevrubně jsem jej seznámil s problémem a ukázal mu smlouvy. A teď si představte, že přede mnou poklekl a prosil mně, abych mu ten případ předal. Hned mi bylo jasné, že by to byl konec vodníků, tedy Svědků Jehovových v Čechách. S díky jsem se rozloučil, s vědomím, že pohrůžky bratra Hrádeckého jsou plané a že by si u světských soudů akorát vykopali hrob. Hodil jsem vše za hlavu a dostavil se v ten den a v tu hodinu na místo určení.
Jednání se konalo v Nejdku v Sále Království. Když jsme s manželkou a sestrou Frnkovou přijeli na místo určení, zjistili jsme, že už tam bylo mnoho jiných bratrů a sester. My jsme vůbec netušili, co se bude projednávat. Mysleli jsme si, že problém je v účetnictví, proto se mnou jely i moje účetní. Když jsem byl konečně pozván do jednací místnosti, tak tam již zasedal právní výbor. Předsedajícím byl br. Hrádecký, toho jsem znal, protože u nás před časem zastupoval krajského dozorce. Pak tam seděl br. Všetečný, toho jsem také znal, ten je považován br. Sladek za duchovního otce, protože se jej v dospívání duchovně ujal a vytvořili si velmi úzký vztah. Třetím byl br. Klepáček, ale toho jsem poznal až tam. V místnosti byl přítomen také br. Pučmeloun a manželé Balíkovi. Sotva jsem vešel, tak se na mně br. Pučmeloun obořil s otázkou: „Jsi ochoten vrátit bratrům peníze, které investovali do tvé soukromé stavby?“ Tato otázka mnohé, včetně mě zaskočila. Než jsem stačil něco odpovědět, tak jej předsedající br. vykázal. Br. Pučmeloun pak obcházel všechny přítomné a na chodbě jim vykládal, že vyloučení je ten největší skutek milosrdenství pocházející od Pana Jehovy. A vevnitř zatím začalo divadlo. Br. Balík tam mlčky stál. Hrozivě, jako bůh Radegast, zatímco jeho žena s vytřeštěnýma očima, jako pod vlivem drog, velice emotivně vykládala, jak jsem jim chtěl unést a zavraždit dceru. Při svém emotivním vyprávění se vždy po určité chvilce zarazila a hledala očima br. Hradeckého, aby se ujistila, zda mluví to, co bylo předem nacvičeno. Nestačil jsem se tomu divit, protože od této aféry již uplynuli tři roky. U mého telefonu tehdy byla moje manželka, která může dosvědčit, že to, co tam sestra Balíková vykládala, nebyla pravda. Moje manželka však nedostala možnost, aby se také vyjádřila. Navíc br. Bálek tam jako svědek byl, zatímco náš telefonát neslyšel. Tato věc již byla dávno mezi mnou a rodinou Balíkových urovnána.
Ještě jednou jsem se jim před právním výborem omluvil, ale bylo to zbytečné. Bylo totiž již dávno rozhodnuto. Pak se ujal slova br. Klepáček a začal vyprávět, že jeho dceru chtěl také kdosi unést a co si jako rodina museli vytrpět. Pak přišly urážky a posměšky ze strany br. Všetečného. Obrazně řečeno, připadal jsem si jako Ježíš, když stál před Sanhedrinem. Plivali mi do obličeje urážky a kdyby měli tu moc, tak bych byl zcela jistě zbičován a přibit na kůl. Br. Všetečný mi položil otázku: „Víš, jak probíhá jmenování starších?“ Odpověděl jsem mu, že zcela určitě ne tak, že by Bůh na někoho ukázal prstem, ale že pokyny pro jmenování jsou Božím duchem zapsány v Bibli. Na to začali vykřikovat, že neuznávám jmenování starších. Korunou toho všeho bylo, že mi četli svědecké dopisy, napsané proti mě a to těmi, kdo neměli tu odvahu mi to říct do očí, a kteří byly těsně před tímto jednáním za starší jmenováni. To jest dopis br. Kudrny, a br. Vaška a ten nejhnusnější napsal projektant našeho sálu bratr Roden.
Nakonec to br. Hrádecký uzavřel slovy. ,,Vidíš, bratře, jakou chybu jsi udělal? Kdybys jim tehdy tu jejich dceru zabil, tak jsme tě dnes přijímali zpět do Boží organizace jako kajícného bratra. A protože jsi jí nezabil tak tě dnes musíme vyloučit.“. Pak se hlasovalo, jednomyslně všemi hlasy. Ještě jsem jim ani nestačil poděkovat, když zazvonil telefon. Br. Hrádecký se postavil do pozoru a hlásí. Z toho, jak volajícího oslovil, totiž Luďku, bylo jasné, že hovoří s Br. Millerem. A prý „Ano, podařilo se to, byl usvědčen ze sedmi smrtelných hříchů a vyloučen.“. Byl jsem otřesen tím co se v Boží organizaci může stát. Ale nakonec jsem si řekl, čemu se divíš? Bible je plná podobných příběhů, třeba Nábota a mnohých jiných. Alespoň to Jehova viděl a jsem opravdu zvědav, jak to s těmi svědky a soudci nakonec dopadne. A mohu s čistým svědomím říci, že jsem se dost dlouho potýkal s dobrou radou br. Hrádeckého.
Já byl v mládí mafián a určitě bych byl schopen je efektně zlikvidovat. Dokonce jsem měl plán. V jednom lese je opuštěný protiatomový bunkr a já si říkám: ,,Pochytám je a zavřu v tom bunkru. Nedám jim vodu ani jídlo a budu pozorovat, jak se sežerou navzájem. A ještě jim zaživa stáhnu kůži.“
Dnes po 15 letech bych byl velmi vážený bratr a dost možná by se má proměna objevila jako pozitivní zkušenost v nějakém našem časopise. Dokonce i mé povídky by šly na dračku. Jednou jsem se ptal jistého vydavatele, co by usnadnilo prodej mých povídek. A on mi řekl, aniž by věděl o mých problémech. ,,Nejlepší by bylo, kdybyste byl jako Kajínek, masový vrah, jó to by bylo něco, to by se nám to prodávalo samo.“
Já jsem však zvolil pro mě obtížnější cestu. Úpěnlivými modlitbami jsem to zavrhl s tím, že to nechám na Bohu. Tato cesta je pro mě velmi bolestná, protože Bohu, lidsky řečeno, všechno dlouho trvá, protože má mnoho polehčujících okolností a čeká a čeká, snad se darebák změní atd. Navíc se ne vždy ztotožní s mým názorem. Takže celou tu dobu strašně psychicky trpím a chřadnu, a proto to také píšu, protože nejsem schopen, ač se modlím sebevíc na to zapomenout a lidem v této organizaci důvěřovat.
Ve stanoveném termínu jsem se odvolal, a podnikl jisté dobré kroky, abych se dozvěděl kdo a co za tím vším hnusem stojí. Poprosil jsem dva bratry ze sboru Ostrov, zda by se mnou jako svědkové nenavštívili některé proti mně svědčící bratry. Oba sloužili v boží organizaci řadu let jako jmenovaní starší a měli i mnoho zkušeností. Jedním byl můj tchán br. Hutník a ještě jeden bratr, který v civilním životě pracoval jako přísedící u soudu. Tento bratr byl ochoten jít se mnou a to z toho důvodu, protože jeho syn byl krátce před tím převelen do našeho sboru a proti mně také svědčil. Ne však proto,že by mně znal, nebo o mně něco věděl, ale na základě toho, co o mně slyšel od br. Sládka. Nejdříve jsme navštívili br. Kudrnu. To byl bratr, se kterým jsem sloužil v našem sboru asi 10 let. On byl jmenován služebním pomocníkem, ale jeho vyučovací schopnosti a porozumění písma byly prakticky nulové. Navíc nikdy ani nevedl biblické studium se svými třemi dcerami. Celou dobu mi byl podřízen, ale jinak byl spolehlivý. Až na tu šílenou ctižádost. Stále chodil za staršími a domáhal se úřadu staršího. Zkrátka br. Kudrna přiznal, že dopis, který podepsal mu v podstatě nadiktoval br. Kyselý, a za to bylo jmenování. Dále vyprávěl, jak si je na kongrese všechny sezval br. Miller a tam jim udílel rady, co a jak, a také si to nacvičili, aby se hanebné dílko podařilo. Přítomní bratři si to vyslechli, nehnuli ani brvou a jelo se k br. Vaškovi.
Vašek sice nebyl tak sdílný jako br. Kudrna, přesto jsme se dověděli něco zajímavého. Prý mě strašně nenávidí, protože jsem mu velmi ublížil. Měl na mysli jeho odvolání. Tady musím podotknout, že to jsem nebyl já, kdo jej odvolal, protože jsem k tomu neměl potřebné kompetence. Já se jeho odvolání také divil. Říkal jsem si, jak může být někdo z úřadu odvolán člověkem, když br. Vašek celou dobu tvrdí, že byl jmenován přímo Jehovou. A tady byl za svou nenávist opět jmenován do úřadu, aby jeho svědectví mělo váhu. A je zajímavé, že po tomto tvrzení, které prohlásil z pódia před celým sborem, byl opět, asi za tři měsíce, odvolán. A doufám, že už definitivně. A zase jsem v tom měl prsty samozřejmě já. Tak za tuto nenávist, kterou v dopise popsal, jako to, že neuznávám jeho jmenování, což se projevilo tím, že jsem mu nepředal řízení stavby, byl tehdy opět jmenován starším jako důvěryhodný svědek. Ti dva bratři, kteří u toho byli, opět nehnuli ani brvou. Jenom syn jednoho z nich své svědectví odvolal a rychle se vrátil zpátky do Ostrova.
Odvolací jednání proběhlo v Sále Království v Kadani. Ještě před tím mě osobně navštívil odvolací výbor pod vedením br. Barona ze sboru Chomutov. Tam byla atmosféra zcela jiná. Tam jsem se mohl dokonce i k něčemu vyjádřit. Byla vyslechnuta i moje manželka i ti dva starší. Přesto se to neobešlo bez jistých extravagancí. Celému výboru předsedal br. Baron, byl laskavý, věcný a v klidu, až na to, že málem spadl ze židle, když se naivně zeptal br. Vaška, jak se mu jako staršímu s br. Smokem sloužilo. Vašek zarytě mlčel a já tehdy poznamenal, že nijak, protože až do včerejška žádným starším nebyl. Bratr, který byl z Kraslic, se ke mně také choval velmi hezky. Zato bratr, který bydlel v Sále Království v Nejdku a dobře se znal s br. Vaškem byl vyloženě až hnusný. Br. Hrádecký se do debat přede mnou neúčastnil, ale držel se stranou. Zato ale br. Všetečný zářil. Nejdříve vyšel ven a požádal všechny přítomné, aby se posadili do lavic, že pronese modlitbu. Bylo nás tam asi padesát, ne li víc. Všichni jsme uposlechli, včetně obou bratrů z Ostrova. A br. Všetečný spustil: ,,Pane Jehovo, odpusť těmto pomateným bratrům, kteří si nevidí ani na špičku nosu.“, atd. Další jeho úlet nastal ve chvíli, když br. Kudrna doznal pravdu. Br. Všetečný zrudl, vyskočil ze židle, rozcuchal si vlasy a pokoušel si roztrhat i šaty. A přitom na mě řval: ,,Podívej se, co jsi s tím chudákem udělal! On už ani neví, co říká, teď už ti nevěřím ani slovo.“. Pak vyběhl na chodbu, kde ho mohli všichni vidět. Nevím, co tím chtěl demonstrovat. Asi po patnácti hodinách byl stav tři proti třem, protože asi br. Klepáček změnil názor. Poslední jejich pokus, jak mně osvobodit bylo to, že prosili br. Balíka o přehodnocení svého postoje. Ale bylo to marné, tady nešlo o city, ale o velké peníze. Nakonec zavolali, byly asi tři hodiny ráno, br. Millerovi. A ten ačkoli se nezúčastnil ani jednoho jednání rozhodl o mém vyloučení. Na závěr jsem jim jen řekl ,,nyní jste vy soudili mě, ale od této chvíle vás bude soudit Bůh“. Stali tam se svěšenými hlavami a neříkali nic, protože věděli co napáchali a co je čeká.
Co naplat. Vrátil jsem se domů a dál se staral o svou rodinu hmotně i duchovně. Chodil jsem na shromáždění atd. Asi po roce u nás ve sboru sloužil nový cestující, který si vyslechl mou manželku a i jiné a udělal radikální řez. Nařídil br. Sládkovi, aby si sbalil svoje fidlátka a přesunul se zpátky do Chodova, kde bydlel. To jsem citoval slova br. Sládka. ,,Už jsi tam napáchal toho dost“. A milým bratrům nařídil moje přijetí.
Sešli se ti původní tři a bavili se mezi sebou, jako bych tam ani nebyl. Nechtěli po mně žádné pokání, či vysvětlování. Jen prý jim musím před Jehovou slíbit, že tento případ už nebudu otevírat. Nakonec jsem kývl, já to přece nemusím otevírat, ale Pan Jehova jej otevře kdykoli bude chtít. V našem sboru byli ustanoveni za starší: předsedající br. Klepáček, br. Venca a br. Sudecký, z čehož se dalo usuzovat, že se mám na co těšit. Nyní ale začaly přicházet podivné zprávy.
Nevím, zda to je dílo Boží, nebo jen náhody, ale první, kdo byl postižen, byl ten bratr z Nejdku. Nejdříve mu žena nasadila parohy a on byl vzápětí vyloučen, a tak musel opustit teplý byteček v Sále Království. Pak dva synové br. Barona naráz opustili Boží organizaci. Br. Kudrna se z našeho sboru odstěhoval do jakýchsi hačaperek a tam při česání třešní spadl se stromu a zůstal ochrnutý. Je na vozíku. Tomu laskavému bratru z Kraslic odešla dcera do světa. Také dcera br. Klepáčka začala smilnit a byla vyloučená. Nejhůře to dopadlo u Balíků. Jejich dcera se asi za tři měsíce zabila na lyžích. Balíkovo manželka prý vykřikovala: ,,To jsme si sami přivolali!“. Pak začala cizoložit se svým nastávajícím, o dvacet let mladším, zetěm. Nakonec se s br. Balíkem rozvedla a žije s tím mladíkem. Br. Balík se tedy také oženil s mlaďounkou sestrou, která mu asi za zda roky utekla s jiným mužem. Balík se tedy oženil potřetí a jak to sleduji, jeho trápení nebude mít konec. Nejlépe zatím dopadl br. Sládek a je také jediný z těchto bratrů, kterému nic zlého nepřeji. Naopak si jej do jisté míry vážím, protože jeho firma zaměstnává asi deset rodin našich bratrů, kteří by se bez něj asi pásli. To je sice pravda, ale pravdou je i to, že se bratr za ně schovává při různých obchodních aktivitách. Prý to Jehova jistě pochopí a když ne, tak by ani v novém světě žít nechtěl, kdyby mu bylo vše vyčítáno. Já osobně to chápu, protože také podnikám a vím, jak je to těžké uživit byť jen svou rodinu. Nakonec spravedlnost dostihla i bratra Millera, který byl vyhozen z betelu a tak ztratil teplé místečko a hlavně, už nemůže zneužívat svého postavení a diktovat druhým co mají dělat. A nakonec i bratr Roden pocítil velkou úzkost, když mu zemřela manželka,když mě potkal, tak se na mně díval takovým divným pohledem.
Co se týká Vaška, starším už zase není. Občas se v sále potkáme, ale děláme, že se nevidíme. Sestra je pod sedativy. Jednou, ale to už je asi pět let, mi ve slabé chvíli oznámil, že zjistil, že jsem nikdy odpadlíkem nebyl, a že by už proti mně nikdy nesvědčil. Asi o měsíc později ale navštívil oblastního dozorce a domáhal se proti mně vedení právního případu pro odpadlictví. Bratr jej však zchladil pádným argumentem. Právě v té době mi totiž zavolal br. Hrádecký. Omlouval se mi za to, co mi oním právním jednáním způsobil, s tím, že to udělal hlavně proto, že to po něm chtěli. To jest br. Miller a cestující dozorce, ale upřímně doznal, že to taky chtěl. Nevím, čím tehdy argumentoval br. Vašek, ale oblastní dozorce ode mě o tomto telefonátu věděl a tak br. Vašek nepochodil. Zanedlouho byl br. Hrádecký vyloučen jako odpadlík a jeho žena také, za čarodějnictví.
A on neváhal a založil si webové stránky, ve kterých píše o hloupostech, kterým svědkové věřili před osmdesáti lety. Ani slovo tam není o tom, jaká On byl svině a kolika lidem z osobního prospěchu ublížil.
Co se týká Chodovského sboru, který se na stavbě také podílel. Na základě stavebního deníku jsem vyčíslil, protože jsem měl záznamy o toku peněz, jejich finanční investici na 60.000 Kč a před pěti lety jim peníze poslal a to z vlastních zdrojů. Bylo to v době, když dodělávali Sál Království v Chodově a ocitli se na suchu. Starší Chodovského sboru mi napsali děkovný dopis, který byl čten v Sále Království v Chodově. U nás ne. Bratři tam vyzdvihují mojí poctivost atd. a podpis br. Pučmelouna a br. Sládka atd. To jsou věci. Je důležité připomenout, že při jejich výpočtech, kterými argumentovali a dokládali o kolik jsem sbor okradl, nikdy nevzali v úvahu, o kolik moji rodinu připravili oni svou pošetilostí a bezohledností.
Dokonce i br. Balík se po čase písemně vyjádřil k událostem, které vedly k mému vyloučení. Částečně se omlouvá, ale jak je u něj obvyklé, vinu svádí na jiné. Navíc to napsal jen proto, že mi dlužil peníze a potřeboval odklad. A byl také velký rozdíl mezi tím, co mi o případu říkal v soukromí a tím, co potom napsal..
Ale těžkosti v našem sboru rozhodně neskončily.
Já také trpělivě sleduji, jak se věci ubírají ke konečnému vyřešení. Oni mají stále možnost, jak věci napravit, ale nikdo z nich se k tomu nemá. Mohou totiž navrhnout přezkoumání celého případu. Ale co je na tom dění nejzajímavější je ta skutečnost, že oni jsou v pohodě, ale já jsem nešťastný a nemohu se z toho šoku vzpamatovat.
Ve slabých chvílích je mučím, ale pak se zase vzpamatuji a prosím Boha o odpuštění a sílu to nějak přežít. Sleduji, jak se tato organizace stále vychloubá svou láskou a dobrotou. Ale já mlčím a trpím. Cožpak mohu lidem říci pravdu?
Asi před pěti lety jsem viděl v televizi krátký šot, ve kterém bratr Miller pronásledoval jakéhosi starce před smrtí. Miller je právník a tak chtěl toho starce ještě před smrtí pohřbít v kriminále.
Já jej pak potkal na sjezdu a říkám mu ,,bratře viděl jsem tě v televizi“. A on mi říká důvěrně říká; ,,Ten člověk je vrah a s takovými se musí zatočit.“ Pak jsme se rozloučili a já si v duchu říkám. Možná, že je vrah, ale asi to bude tak, že ve své upřímné víře a horlivosti pro,,dobrou“ věc porušil trochu své pravomoci, kdo ví. Navíc, od té doby už uplynulo nejméně třicet let.
Ale ty jsi, drahý bratře, na tom hůře.
Ty jsi také šel daleko za to. co bylo ve tvé pravomoci a co víš o Bohu. Já to s tebou zažil dvakrát. Jednou na sjezdu.
Tehdy se jednalo o registraci organizace a ty jsi vypracoval lživé prohlášení, na základě toho jsme byli označeni jako náboženství vládou uznané se všemi nároky a právy.
Navíc jsi zmanipuloval na sjezdu posluchače, kteří ti zatleskali. Ale já ne a jiní, kteří se ozvali, byli vyloučeni jako odpadlíci.
A po druhé, když jsi proti mně z inscenoval proces, který měl posloužit tvé mstě a okrást mě o vztah k Bohu a o můj majetek.
Ty víš moc dobře o tom, co říká Bůh a co tě čeká.
Jakou mírou měříte, tak Bůh oplatí vám, vy pokrytci.
Když to shrnu, tak jsem sice v životě potkal mnoho potkanů, ale také mnoho krásných lidí, kteří jsou svědky Jehovovými, ale i mnoho lidí, kteří svědky nejsou a přesto se mnou jednali lidsky. Ničeho nelituji, protože každá zkušenost, jak negativní, tak i pozitivní mně posunula kousek kupředu.
Uzavřel bych to slovy dobrého vojáka Švejka, protože to lépe vyjádřit neumím ,,lidi, vy jste tak oškliví…. až jste krásní.“
Nyní na stará kolena konečně chápu našeho stvořitele Boha Jehovu. Je o něm napsáno ,,Bůh tak velice miloval lidi, že za každého člověka, který projevuje víru, obětoval svého syna, abys mohl získat věčný život v budoucím pozemském ráji.“
Přál bych si, abyste reagovali včas, protože pokud to necháte až na dobu, kdy vypukne ,,velké soužení“, neboli největší krize v celých lidských dějinách, tak to potom asi nestihnete.
A abych nezapomněl.
Na jednom sjezdu seděl vedle mně br. Miller a já mu říkám „velice jsi mi ublížil“ a on se zvedl, objal mě a řekl „promiň mi to, bratře.“
Ale dá se to odpustit ???