Dnes se spíše říká panna, nebo orel. Jsou to strany jedné mince. Na mincích je hodnota stejná, ale v životě to je jiné.
Ve Strážných věžích, jsem četl několik životních příběhu o svědcích Jehovových a mnohé další chvály. Dokonce, že existují firmy, které mají představu, že zaměstnávat tyto pokorné a poctivé lidi, by bylo pro ně terno. Já jsem svědkem Jehovovým už více než třicet pět let a mohu říci, u mne byste se napálili. Sám mám firmu, protože podnikám a po jistých zkušenostech bych tyto lidi, až na malé výjimky, nezaměstnal ani náhodou.
Ale znám i takové svědky Jehovovi, kteří je zaměstnávají rádi, protože k tomu mají vážné důvody.
Moc bych se o tom neměl šířit, ale mezi námi to řeknu. Oni totiž kradou jako straky a neštítí se ničeho. Ale odůvodňují to tím, že to dělají pro své zaměstnance, neboli pro ty neschopné svědky, kteří by bez jejich pomoci pochcípali hlady. A jestli to Jehova nepochopí, tak takového Boha ani nechtějí. Dobrá omluva.
Já už asi pět let s jednou takovou firmou obchoduji. Její majitel zaměstnává většinou bratry z Ukrajiny. Oni makají dobře, ale dělají i jisté fígle, které musí, protože to od nich šéf vyžaduje. Mé zkušenosti s ním jsou takové, že on má dojem, jak mně živí, ale je pravdou, že mně nehorázně okrádá.
Jednou, ano jen jednou, jsem jim prodal bronz, protože měli skvělou nabídku. Ale ukázalo se, že to byla finta. Oni tam měli napsáno, bronz nemagnetická za x a bronz magnetická za x. Já magnetickou bronz nemívám, pardon to jsem si do té doby jen myslel. V mnohých provozovnách mají přístroj, který přesně ukáže, které kovy slitina obsahuje. Ale oni neee.
Oni tam mají Ukrajince, který ovládá hypnózu. Navíc měl v ruce magnet tak silný, že byste jej od svého těla neodtrhli, protože vaše krev obsahuje železo. A on bral jednotlivé kusy a magnetem nad nimi projížděl sem a tam a přitom si potichu něco drmolil. Asi nějakou modlitbu, nebo co. A ejhle, najednou magnet nepatrně zareagoval a výsledek, magnetická bronz. A tak to šlo pořád dokola. Nakonec jsem pořádně prodělal. Pro pochopení bych chtěl říci, že z bronzu, se většinou vyrábí kluzná ložiska. V té bronzy se otáčí nějaká železná hřídel a tak se stane, že nepatrné střepinky železa utkví v tom bronzu. Přístroj by to ani nevnímal, ale já dostal za každý kilogram o deset korun méně, což celkem bylo asi dva tisíce korun českých, hahaha.
Jindy jsem jim prodával počítačové komponenty. A zase šok. Doma jsem to pečlivě roztřídil podle jejich návodu. Zlaté zvlášť, stříbrné zvlášť, pak staré, nejstarší a nové. Cenové rozdíly jsou velké. Jiný Ukrajinec to vše povážil a pak to všechno k mému údivu nasypal do jednoho pytle. Když jsem se ptal, co to znamená, tak mi odpověděl, hehehe.
Ale největší šok jsem prožil, když jsem jim prodával stříbrné kontakty. Ukrajinec vzal vzorek a roztavil jej pod hořákem. Pak jej umístil do přístroje a na monitoru se ukázalo složení. A já čtu. Stříbro 45 procent, zlato 1 procento, měď 50 procent a paládium 2.5 procenta. Ukrajinec to spočítal a říká za to stříbro dostaneš 30 000 korun českých. A já se ptám, a kolik dostanu za to zlato a paládium, že prý nic a zase hahaha. Doma jsem se podíval na ceník. Jeden kg stříbra stojí 10 000 korun českých, ale kilogram zlata, nebo paládia stojí 166 000 korun českých. Takže mně okradli o přibližně třicet tisíc, hahaha.
Já k nim jezdil asi pět let a to jednou měsíčně. Také jsem chtěl podpořit svědky z Ukrajiny. Probíhalo to takto. Já u nás nakoupil zboží, které jsem mohl prodat se ziskem dvě koruny za kilogram. Ale já to odvezl svým bratrům do Prahy, takže ta cesta mně stála dva tisíce korun. Prodám jim tunu tohoto zboží a bratr má dva tisíce zisk, ale já dva tisíce prodělek. Abych to nějak vykompenzoval, tak jsem si od bratra koupil 600 kg materiálu na rozdělání, ačkoliv mi jej bratr prodával o pět korun dráž, než jiné firmy, se kterými také obchoduji. Bratr vydělal zase tři tisíce a já čtrnáct dní makám a pak jsem zjistil, že jsem vydělal 2400 korun. Účetně vzato vydělal jsem jen čtyři stovky, protože ty dva tisíce pokryly můj schodek. A abych nevydělal moc, tak jsem vždycky nakoupil pro ukrajinské bratry, kteří jsou odtrženi od domova koláčky za dvě stě korun, které jim nakonec jejich čeští bratři sežrali. Dokonce mi jeden, takový úlisňák vynadal, že kupuji koláčky s mákem, ořechy nebo tvarohem, které on nemůže jíst, protože trpí nějakou nemocí. Tak prý ať vozím koláčky marmeládové, protože ty může a má je rád, navíc, že koláčků vozím jen dvacet, ale jich je tam třicet. Také šéfovi té firmy, se má dobrota, nevím proč, nelíbila. On mi to sice neřekl, ale jeho otroci ano.
Když to tedy shrnu, tak jsem za čtrnáct dnů těžké práce vydělal dvě stovky hrubého. Ale měl jsem dobrý pocit.
A jak jsem již řekl, takto to fungovalo asi pět let.
Pak přijedu do Prahy a dva přátelští bratři mně nezávisle na sobě smutným hlasem řekli, že šéf rozhodl, že mi už nebudou nic prodávat, protože má jiného, asi lepšího zákazníka, kterému to zboží dokonce vozí firemním autem. Já jim řekl, že mně to nijak nevadí, ale vadí a to ta skutečnost, že mi to neřekl bratr majitel. On by rád, abych mu vozil zboží a tak mohl bohatnout, ale postavit se k tomu čelem, to nedokáže, protože je potkan. Pak se tam objevil ten bratr s tím plytkým jazykem.
On nevěděl, co se stalo, ale chtěl mně povzbudit k vyššímu nasazení, to jest k tomu, abych koláčků vozil více. A tak mi říká. To je dobře, že nám vozíš to zboží, protože bratři tě nikdy nepodvedou, ani nezklamou. A já mu na to říkám. Takové pohádky vyprávěj svojí babičce. To se jej velice dotklo a znechuceně řekl, že takové řeči nebude poslouchat a odešel.
Pak přijedu do světské organizace, se kterou spolupracuji již třicet let. Chovají se tam ke mně opravdu bratrsky, ačkoliv to jsou opravdoví neznabozi. Často se stává, že objeví něco zajímavého a tak to schovají a pak když přijedu, tak mi říkají: „Jiříku tam jsem něco pro tebe schoval“. Já jsem k nim také štědrý, i když zdaleka ne tak jako ke svým Pražským bratrům. Po novém roce se tam opět objevím a oni se ke mně seběhli. Tiskli mi upřímně pravici a přáli mi mnoho zdraví, až jsem z toho zaslzel.
Pak jsem se v autě modlil k Bohu a upřímně mu říkám, „sám to vidíš, jaký je rozdíl mezi tvým lidem a Satanovými stoupenci. V Tvé organizaci zažívám jedno zklamání za druhým a slyším, to jen my jsme dobří, ale ti v jiných náboženstvích a ateisté, to je ale verbež, už aby byli v armagedonu navždy zničeni. A přitom vidím něco jiného. Mnozí lidé podporují nemocné, finančně děti v Africe aby mohli chodit do školy a najíst se. Mnozí se nasazují ve prospěch druhých a to tak, že často sami přijdou o život. Jejich problémem je jen to, že díky těm nabubřelým svědkům, jejich Boha odmítají. Tady platí biblické pravidlo, které říká, poznání nadýmá, ale láska buduje“.
A pak mi Bůh odpověděl.
V noci jsem mně opět sen. Přijel jsem na okraj jisté vesnice. Vystoupím z auta a jdu se podívat na pole. Byl to obrovský lán. Já chodím sem a tam a vidím, že tam někteří lidé sbírají ponechané klásky. A místy těch klásků bylo požehnaně. Nakonec jsem na těch polích zabloudil a nenašel cestu k autu. Tím mi bylo řečeno, že i lidé, kteří pracují na tom světském poli, vykonávají mnohé a obětavé skutky a je to k jejich chvále. Ale problém je v tom, že jsou do toho tak zabraní, že nakonec nenajdou cestu k pravému Bohu. Není důležité proč, ani kdo za to může, ale je to tak, jak říká Bůh v Bibli. Nenastoupili do záchranné archy, a tudíž jsou na tom, jako lidé před potopou. A to drtí mé srdce, ale štěstím je to, že o přežití, či nepřežití bude rozhodovat Ježíš Kristus a ne Svědkové Jehovovi.