Co se týče návštěv, tak se u nás dveře takříkajíc netrhly. Dvakrát nás navštívila babička, tedy maminka mé maminky se svou vnučkou Eržikou. Ta byla dcerou Věry, maminčiny sestry, takže to byla moje sestřenice, pokud se nemýlím. Pokaždé nám přivezly pytel fazolí, nějaký salám a sladkosti a odvezly si nějaké oblečení. Hlavně šly po takzvaném „kestemanu“, to je obyčejný šátek na hlavu, čím více vyšívaný, tím to bylo lepší. Babička také s sebou přivezla onu Bibli, na kterou děda přísahal a já si v ní četl. Ale odvezla si ji zase domů.
Pak nás navštívili nějací tátovi příbuzní, bydlící někde u Plzně. Byla to slušná, kultivovaná rodina s chlapcem, který se jmenoval Venca a byl asi o pět roků starší než já. Houpal se se mnou na houpačce, kterou jsme (nevím, jak je možné) vlastnili. Byli u nás pár dní a skončilo to fiaskem. Paní byla nějak nemocná, bledá a jídlo jí nechutnalo, tak jej s nejlepšími pohnutkami vylila zpátky do hrnce. Maminka na to asi čekala, vyskočila, že nejsme prasata, a alou ven! Jednou jsem o nich ještě slyšel, a to když jsem dělal v Chodově na čističce odpadních vod. Jednou tam přijel náš ředitel z Plzně, a když zjistil, že se jmenuji Smoke a že své příbuzné z Plzně znám, byl se mnou velice zadobře.
Později nás navštívila jedna tátova příbuzná, která bydlela v západním Berlíně. Přijela údajně se svým synem, ale všechno prasklo, když je maminka načapala spolu v posteli. A opět alou ven!
A nakonec přijel otcův bratr. Nepřivezl nic, ale odvezl vše, co jsme za léta nashromáždili. Nejdříve jsme mu museli koupit asi dva tisíce dudlíků, které navlékl na provázek a omotal se jimi přes hrudník, asi tak, jak je to možno vidět ve válečných filmech. Místo dudlíků tam však mají kulometné pásy. Druhá věc, která jej zajímala, byly oděvy a boty. My měli v bývalé trafice výlohu zvenku zataženou roletou, ale zevnitř s prosklenými dvířky. Mezitím byl prostor asi dva metry na výšku, tři metry na šířku a půl metru na tloušťku. Ten prostor byl celý vyplněný různými svršky a botami, které se již pro nikoho z nás nehodily, protože jsme je sice dědili jeden po druhém, ale všichni jsme z nich už vyrostli.
Strejda to vše z té tmy vytahal na světlo boží a nejdříve to rozdělil na dvě hromady. Jednu hned naházel do jakéhosi bezedného žoku a tu druhou začal znovu přebírat se slovy: „Dobroj, aj to dobroj.“ A házel to do žoku, až nezůstalo nic kromě dvou či tří chcíplých myší. Pak se to odvezlo na povozu na nádraží a celé osazenstvo vlaku mělo co dělat, aby ten žok dostalo do dveří vagonu tomuto účelu přizpůsobenému. Pak jsme dostali strohý telegram: „Vsjo pustili“, takže to prošlo hraniční kontrolou. My jsme z toho měli velkou jundu, tedy legraci, že jsme se zadarmo zbavili toho bordelu. A teď si představte, že ten had to v Rusku všechno prodal a postavil si za to barák. Když jsme se to dozvěděli, krve by se v nás nedořezal.
Několik let mi to leželo v žaludku, a když pak Gorbačov zrušil vízovou povinnost, rozhodl jsem se, že na Ukrajině zbohatnu. Měl jsem tři tisíce korun, další tři tisíce jsem si půjčil, nakoupil jsem za ně ve slevách spousty bot všeho druhu a velikostí a také velké množství oděvů, které již před dvaceti lety vyšly z módy, ale vše bylo nové. Jednoho dne, jsme to všechno nacpali do naší Škody 20 a vyjeli. Vzal jsem to v jednom zátahu. Na hranice jsme dojeli před půlnocí a měl jsem trochu obavy z celní kontroly. Stály tam stovky ojetých aut značky Volha, některé v zápřahu, jiné ještě pojízdné. Všechny byly nacpané všelijakým haraburdím a na střechách štoky stočených koberců. Kolona se stále zvětšovala a pohraničníci nic. Asi v jednu hodinu po půlnoci se brány na slovenské a ukrajinské hranici otevřely dokořán a vše, co mělo kola, se dalo do pohybu. Nikde žádná kontrola, jen jeden pohraničník, co stál u brány, mával rukou, aby se urychlil přesun. Pak jsme celou noc bloudili v okolí Užgorodu, protože jsem si nemohl vzpomenout na jméno vesnice, kam jedem. Z dopisů, které jsme kdysi v mém dětství dostávali, jsem si pamatoval, že Turjanica, to byl manžel mé tety Věry, bydlí poslední pošta v Chomci. Pak jsme bloudili ještě celé dopoledne, nikde žádné ukazatele směru a na každé křižovatce policajti a vojáci v plné zbroji. Když jsem zastavil a ptal se na cestu, tak se jen otočili zády, později jsem zjistil, že čekali padarok (dárek). Až nakonec jsem zastavil u nějakého staršího občana, který se hluboce zamyslel a došel k závěru, že to nebudou Chomci, ale Cholmci. A to mě stálo šestnáct hodin bloudění.
Ale zato jsme viděli, co se jinde nevidí. Obrovská pole řepy a kukuřice. Byl sice konec listopadu, ale nic nebylo sklizeno. A v noci stovky lidí s koly a pytli tu kukuřici sklízely. Další zajímavostí byly vrány, asi se slétaly na ta pole z celého světa, no, všude černo. A jak se u nás v Čechách říká: „Každá ves jiný pes“, tak tam to platilo tuplovaně, akorát tam nemají psy ale sabaky. To je něco, co divně vyje a štěká, jinak než česky. Je to uvázaný u boudy, táhne to jednu nebo obě zadní nohy za sebou, asi z úsporných důvodů to chodí jen po předních. Ale co na Ukrajině bylo nejzajímavější, byly čerpací stanice benzinu. Tam to nebylo jako zde, že si u stojanu regulujete množství benzínu, které načerpáte. Ne, tam byl stojan, kde člověk zastavil a strčil nápustní hadici do nádrže. Pak jste běželi asi třicet metrů k budce, kde jste zaplatili požadované množství a kmitali zpátky k autu. Bylo na libovůli pumpaře, kolik vám toho napustí. Kontrolu jste neměli žádnou, takže vás mohl okrádat dle libosti, a pokud se vám zdálo, že jste dostali málo, mohli jste akorát skákat a řvát jako my, protože strejda už věděl, jak na to, a pumpař něco opět pustil a pak zase něco. Ale když ho někdo naštval, tak jako jeden Polák před námi, tak to teklo a teklo z auta ven a ten Polák šílel a vrhal se proti té boudě a křičel: „Podejte mi pistolet!“, ale nic nezmohl, protože ostatní Poláci ho drželi, aby si neublížil. Pak se pumpař zvedl, zavřel kukaň a šest hodin po něm nebylo vidu ani slechu. A když se konečně vrátil, tak mu nikdo nic nevyčítal, naopak jsme všichni byli šťastní jako blechy. A k rozlitému hektolitru benzinu pumpař jen poznamenal: „Zimlja dála, zimlja vozme.“ A bylo to vyřešeno.
Nakonec jsme příbuzenstvo našli a já s hrůzou zjistil, že my vůbec nejsme po mamince Ukrajinci, jak jsme se domnívali, ale Maďaři jako poleno. A pak mi to došlo. Máme doma knihu, ve které se píše, že kdesi ve Francii se rodí děti s červenou skvrnou na zátylku a že je to důkaz toho, že jsou potomky slavného hunského mordýře Attily. No a v naší rodině tu skvrnu máme všichni. Takže skrze Maďarku maminku jsme potomci Attily a po otci Čingischána. Toto odhalení mi vysvětlilo mnohé o mé povaze a povaze mých bratrů.
Plánoval jsem to takto: Na Ukrajině vše výhodně prodám v poměru 1:10, což nebyl žádný problém. Nakonec jsem měl v ruce asi pět tisíc rublů, což v bankovním přepočtu dělalo padesát tisíc korun českých. Další krok, který byl nutný, bylo za ně na Ukrajině nakoupit v Čechách nedostatkové a žádané zboží, například přenosnou televizi Šililis. Ale vezmi z dlaně chlup, tak vymetený obchody jsem v životě neviděl. Jediné, co jsem koupil, bylo asi dvacet dvojháčků na ryby, dvacet pět kilogramů česneku a stejné množství fazolí, ze kterých se pak vylíhli brouci. Kdybych si přivezl ty rubly do Čech, tak je v žádné bance nevyměním, spíše bych šel do kriminálu. Takže jsem je potom s bratrancem Turjanicou, vyměnil za české, které někde načerno posháněl, za pět tisíc rublů jsem dostal tři tisíce korun českých, no neberte to.
Jediné, co se mi tam líbilo, byly trhy. To byla taková obrovská hala, kde každý
prodával všechno. Ale dala se tam s babkami ukecat cena. Babka, u které jsem koupil
ten česnek, mi dala jméno svého syna, že prý je náčelníkem na hraničním
přechodu. A tak kdyby něco, stačí se na ní odvolat. A pak se jelo domů. Na
hranicích zpátky se dělo něco úplně jiného, než když se jelo tam. Pohraničníci
prolézali auta a hledali, co by zabavili. A jeden ten čmuchal objevil za zadním
sedadlem ten pytel česneku. Pak se na mě podíval a tiše se ptá: „Tudom maďarom?“ Po pravdě jsem mu řekl, že „netudom“, ale že celé mé příbuzenstvo „tudom“.
To mu stačilo. Poklepal mi přátelsky po rameni a cesta byla volná. Ale víme, že
kdyby netudom, tak náčelník tudom. Tak skončily naše návštěvy a podnikatelské
aktivity a nakonec jsem byl rád, že jsem se vůbec ve zdraví vrátil domů.