Sedím na chalupě, pozoruji život a tak mně to napadlo. Říkám si, no na první pohled by se zdálo, že rozdíly jsou veliké.
Třeba takový pták. Má křídla a létá si, kam se mu zamane. To človíček dnes také umí létat, protože si za tímto účelem vyrobil různé náhražky. Ale i bez nich může létat. A to v mysli. A tak sní a pak si vezme úvěr, aby vzápětí zjistil, že musí hodně mávat křídly, aby jej zaplatil. Někteří to vyřeší tak, že si vezmou druhý, aby zaplatili ten první a pak třetí a už doopravdy létají, ale v problémech.
Jiná zvířata zase mají krásný a teplý kožich. My lidé, kteří máme krátký rodokmen, také máme jakousi srst, ale jak k tomu přijdou ti evolučně vyspělí, když je mají v zimě zahřát ty čtyři chlupy ve třech řadách. Nezbývá nic jiného, než si vypůjčit kožich od zvířat. Ale to už slyším jejich ochránce, že je to nehumánní a zvířecí atd.
Ale já moc neposlouchám, protože jsem se z Bible dozvěděl, že Bůh dal prvním lidem oděv ze zvířecí kůže. A tak klepnu ovci, abych zjistil, že se po stránce orgánů a tělesných potřeb nelišíme ani pramálo.
S tímto dilematem, se již v minulosti zabývali různí myslitelé. Nešlo jim pod vousy, že bychom se nějak nelišily.
A tak došly, po zralé úvaze k tomu, že člověk má na rozdíl od zvířete nesmrtelnou duši, která jde po smrti do nebe, nebo očistce a v krajním případě do pekla. Ale dalo se to spravit modlitbami kněží, pokud dostali přiměřenou sumičku.
Zvířata mají jen ten náš kožich a maso na klobásky.
Já tomu také věřil, tedy to, že máme duši, protože mi to nakukala moje maminka. Ale pak jsem si otevřel Bibli a nestačil jsem se divit.
V knize Kazatel a to ve třetí kapitole (verš 18 až 21), čtu: „Já, ano já, jsem si řekl v srdci vzhledem k lidským synům, že Bůh je vybere, aby viděli, že sami jsou zvířata. Vždyť se nakonec stává totéž lidským synům a nakonec se stává i zvířeti, a všem se nakonec stává totéž. Jako umírá jeden, tak umírá druhý, všichni mají jen jednoho ducha, takže neexistuje nadřazenost člověka nad zvířetem.
Všichni jdou k jednomu místu. Všichni vzešli z prachu a všichni se vracejí do prachu.
Kdo zná ducha lidských synů, zda vystupuje vzhůru a ducha zvířete, zda sestupuje dolů k zemi?“
Vida, říkám si, tak i Šalomoun, který to napsal, neměl jasno. Co se týká těla, tak jsme na tom se zvířaty stejně. Ale jak je to s duchem, to nevěděl.
Že bychom na tom byli lépe?
Pak si ale najdu v knize Ezekiel 18 kapitolu a čtu verš 4: „Pohleďte, všechny duše patří mně. Jak duše otcova, rovněž duše synova – patří mně. Duše, která hřeší – ta zemře.“
Jednou jsem tento verš ukázal katolickému knězi. Byl překvapen, že je to v Bibli napsáno. Aby odvedl pozornost, tak se mně zeptal, jestli souhlasím i s tím, když je v Bibli napsáno: „Když tě někdo udeří na pravou líc, nastav mu i tu druhou“. Já mu říkám, že to tam v té Bibli je opravdu napsáno a že s tím souhlasím. Farář se rozpřáhl, že mi jí ubalí, ale já mu říkám, ale je tam také napsáno, „nezůstanete nikomu nic dlužni“. Ruka mu poklesla a tak k fackování nedošlo. Nakonec jsme se stali přáteli.
Ale k věci. To že zemřeme, víme a že duše patří Bohu také, ale jak je to s tou duší po smrti?
Šalomoun nakonec dostal na svou otázku od Boha odpověď, když pod inspirací napsal: „Živí si uvědomují, že zemřou, ale mrtví si neuvědomují naprosto nic“. Viz Kazatel 9 verš 5.
Co to znamená? Žalm 146 a verš 3 a 4 říká: „Nevkládej důvěru v urozené, ani v syna pozemského člověka, kterému nepatří záchrana. Jeho duch vychází, on jde zpět do své zemské půdy, v ten den opravdu zanikají jeho myšlenky“.
Tak a je vymalováno. Člověk o smrti neví nic. Ostatní je v rukou Božích.
Ale předci je tu jeden velký rozdíl. Zvířata se rodí instinktivně moudrá, to znamená, že jsou naprogramována a tak nevědomě dělají moudrá rozhodnutí. A navíc se ještě mnohému během života naučí.
Například motýl Monarcha stěhovavý.
Žije v Kanadě, kde se vylíhne a dospěje, pak uletí několik tisíc kilometrů do Mexika, kde přezimuje. Pak se opět vrátí do Kanady. Ale zajímavé na tom je to, že do Mexika se vrací vždy nová generace, protože jejich rodiče v Kanadě nakladou vajíčka a umřou. A ty jejich potomci se na zimu přestěhují do toho Mexika a navíc zimují na stejném území a stejných stromech jako před rokem jejich rodiče.
Nebo si vezměte takové lvy.
Loví především lvice, ale nejdříve se nažerou lví samci a to i v případě, že je potravy málo a lvíčatům hrozí vyhladovění. Ono to vypadá drasticky, ale má to své opodstatnění. Lev chrání rodinu před jinou smečkou. Pokud by zeslábl a jiný lev jej přemůže a převezme vedením nad jeho lvicemi, tak okamžitě zabije všechna lvíčata.
U psů hyenovitých to je nastaveno jinak.
Tam loví všichni společně, ale mláďata má jen alfa samice s alfa samcem. O mladé se však starají všichni a to tak, že jim vyvrhnou potravu, kterou přinesou v žaludcích. Dokonce mladé kojí i některé samice, které je neporodili. Tam se nestane, že by nějaký vandrák přebral smečku a zahubil mladé. Tam ne, ale u lidí je to normální. Jeden dře jako osel, postaví dům a pak přijde druhý a jediné co udělá je, že si pověsí na věšák klobouk.
Člověk se, na rozdíl od zvířat, rodí s dutou hlavou a musí se všemu, pokud má od koho, naučit.
Kapacita jeho mozku je tak veliká, že by se mohl naučit všechny jazyky, kterými se na světě hovoří. Dokonce by se mu tam vešly i informace, které jsou ve všech knihovnách ve světě. Ještě by se mu tam vešly jména všech hvězd z celého vesmíru a stále by tam zůstalo spousty prázdného místa.
Je to proto, že Bůh vytvořil člověka s tím, že bude žít věčně. Po lidské vzpouře jej trochu omezil, aby se rychle nezničil a tak používáme asi 0,5% kapacity našeho mozku. Je to asi tak, jako bychom vlastnili milion kazet, ale používali jen jednu, protože neumíme přepnout. Ale myslím si, že i tak jsme toho, pro naši záhubu, vymysleli dost a dost.
Pak je tu ještě jeden zásadní rozdíl.
Zatím se nenašlo zvíře, které by mělo svědomí, ale někteří lidé, včetně mně, jej mají.
Nemohu pochopit, jaký evoluční proces vedl k tomu, že tu potvoru mám. Velice mně to znevýhodňuje a trápí, poraďte, co s tím mám dělat?
Pak je tu ještě jeden zádrhel.
Člověk má přirozenou potřebu, někoho napodobovat a učit se od něj. Stačí jen otevřít dětský pokojík a podívat se po jeho idolech a pak zalovit ve svém svědomí a přiznat si, že jsme tam měli také různé vlasatce a feťáky a modelky a sportovní idoly. Ale nikdy ne obrázky svých rodičů, nebo učitelů. A když jsme trochu pobrali rozumu, tak jsme své domovy vybavily obrazy svatých a také modlami různých bohů. A na hrdlo si pověsili křížek a do auta pověsili růženec. Někteří se k nim modlí, nebo modlili, ale už přestali, protože zjistili, že to nepomáhá a tak došli k závěru, že Bůh není.
Tak je Bůh, nebo není???
Abych pravdu řekl, tak jsem jej nikdy neviděl. A domnívám se, že jeho tvář, respektive, jak vypadá, neví asi ani jeho nebeští synové. On s nimi hovoří, ale oni vidí asi jen záři a slyší jeho hlas. A pokud je o něm v Bibli nějaký popis, tak je to vždy jen znázornění.
Já v něj věřím, protože mi o něm v dětství vyprávěla maminka krásné příběhy. V mládí jsem si občas přál, aby neexistoval, protože jsem vyváděl a bál se posledního soudu. Později jsem pročetl Bibli a zjistil jsem fakta. Prozkoumal jsem proroctví a srovnal je s dějinami. A nakonec jsem zjistil, že Bůh se mnou hovoří. Není to tak, že bych slyšel hlas, ale jistou formou telepatie a tím, co se kolem mně děje. Například jeden policista za komunistů, který měl na starosti věřící, mi slíbil, že mně dostane na pět let do kriminálu. A protože se to nějak nepovedlo, tak jsem si za ním došel, abych zjistil co se děje. Jeho kdysi podřízený, mi však oznámil, že ten slibotechna, se zabil na motorce.
Bůh zkrátka nechce, aby jej někdo viděl ve skutečné podobě. On k tomu má jistě důvody. Možná, že vypadá jako pavouk, protože jsem nedávno viděl snímek našeho vesmíru a uspořádání galaxií.
Vypadalo to, jako obrovská pavučina. Já mám vůči pavoukům velkou fobii, tak nevím.
Je zajímavé i to, že v desateru je výslovný zákaz, si jej nějakým způsobem zobrazovat. V kostelích se těmto dvěma prvním zákonům z deseti, až paranoidně vyhýbají. Desatero vždy čtou až od třetího zákona, a proč asi? Protože kostely jsou plné model a obrazů znázorňujících Boha.
Podívejte se do Bible II. Mojžíšova, 20 kapitola a verše 2 až 5, cituji: „Já jsem Jehova, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroků. Nebudeš mít jiné bohy proti mému obličeji.
Neuděláš si vyřezávanou sochu, ani podobu něčeho, co je nahoře v nebesích nebo co je dole na zemi nebo co je ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani se nedáš svést, abys jim sloužil, protože já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost“.
Ale jinak se toho o Bohu z Bible dozvíš mnoho. Pochopíš, jak jedná a jaké má vlastnosti. Přeje si, abys k němu našel cestu a vytvořil osobní vztah na základě toho jaký je a ne na tom, jak vypadá, a také si přeje, abys jeho dobré vlastnosti v sobě vytvářel. A ty mizerné, které jsi zdědil po předcích, abys odstranil s jeho pomocí.
To se mi zdá velmi prozíravé, protože v tom mám životní zkušenosti. Vždy jsem si vybíral partnerku na základě toho, jak vypadala a uniklo mi to důležité, totiž jaká je uvnitř. Na to jsem přišel až později. Asi jsme na tom všichni stejně, že.
V tom je to stejné, jako se zvířaty.
Můj pes mně nemá rád podle toho, jak vypadám. To mu je putna. Jeho vztah ke mně, je vytvořen na tom, jaký jsem a na užitku, který mu z toho plyne.
Ale pozor, někdy se stává, že pes převezme iniciativu a stane se pánem smečky a to je špatně. Vztah musí být založen na vzájemné spolupráci.
Zkuste to i s Bohem a uvidíte tu nádheru, ale nikdy si z něj nechtějte udělat sluhu, na to je velmi alergický.