O dveřích se píše už v Bibli.
Například „dveře se stále otáčejí v pantu a lenoch na lehátku“.
Tento příklad je v pohodě, ale s dveřmi se dají zažít i dramata.
Jednou si můj otec vyjel do města a vzal s sebou i dva vnuky. A zatímco si vybavoval své záležitosti, tak při příchodu zjisti, že se vnoučata zamkla a klíč od dveří zůstali vevnitř. Začal jim domlouvat, aby mu otevřeli, ale oni z toho měli velkou legraci. A jak šel čas, tak otec ztrácel nervy a to do té míry, že šlo o život. Ale vnoučkové neotevřely. Nakonec otec sehnal nějakého odborníka, který se živil tím, že po nocích auta otevíral. Auto otevřel jedna dvě, ale nyní šlo o život těm vnoučkům. Kdyby tam ten profík nebyl, tak by jim děda, protože byl velký nervák, prokousl hrdla vlastníma zubama. Ale takhle jen strašně zařval „Juuuj“ a chytil ty vnoučky za vlasy a vší silou s nimi cloumal. Více krát je už do auta nevzal, protože nechtěly.
Nedávno jsem přijel večer z chalupy a žena mi říká „ani nevystupuj, protože dcera si zabouchla dveře v obýváku a nejdou otevřít.
Zeť si dočasně pronajal byt v našem městě. On pracuje v Praze a také tam bydlí. V Lesově si koupili byt, ale než jej opraví, tak dcera bydlí v pronajatém bytě u nás a on v Praze. A protože ten byt je naštěstí v prvním patře, tak jsme naložili čtyřmetrový skládací žebřík a jeli jí se synem vyprostit. Opřeli jsme jej o balkón a syn se dostal dovnitř a pokoušel se ty zacvaknuté dveře otevřít, ale marně. Během hodiny, co jsem tam u toho žebříku stál, aby jej nikdo neodnesl, jsem si od ženy vyslechl zajímavou příhodu právě o těchto dveřích.
Ten byt, který si pronajali, je celkem slušně vybaven. Jediné co tam chybělo, byly ty dveře do obýváku. Jednoho dne si zeť, se svou maminkou a s kočárkem, vyšli na procházku. A představte si tu náhodu. U popelnic stojí nové dveře. Chybělo jim jen sklo. Zeť, ačkoliv má peněz jako šlupek, zajásal. Popadl je a odnesl je domů. Pak je nechal zasklít a velice se radoval, protože v tom bytě mu patřily jen ty dveře. Dveře fungovaly jedna radost. Pak zeť odjel do Prahy. Dcera vešla do obýváku a cvak, byla v pasti. Ještě štěstí, že měla sebou vnoučka a mobil. I tak tam byla uvězněna asi tři hodiny. Pak jsme zavolali zámečníka, který zjistil, že zámek má zvláštní závadu. Někdy funguje dobře, ale pak jej popadne rapl a zamkne a je konec. Nakonec nezbylo nic jiného, než vykopnout sklo, aby se dalo projít. Nakonec skončily u popelnic.
Ale už tam nejsou.
Kdo ví, kolikrát už byly vykopnuty a zase nalezeny. Nenašli jste je náhodou vy, tak pozor, ty dveře jsou totiž zakleté.