1
Náš otec byl zarytý antisemita, ale nikdy jsme se nedopátrali, v čem spočívala nenávist k těmto bohabojným lidem. Snad v tom, že se ho v mládí ujali jako parchanta a celé dětství ho nutili, aby se učil opravovat jejich auta a stát se řidičem. V každém případě si k autům vytvořil hluboký, až kokainový, vztah.
Jinak to byl neznaboh, který ani nevěděl, co je to desatero přikázání. Svou nevíru v Boha odůvodňoval tím, že v gulagu a na frontě byl mnohokrát svědkem toho, jak Ho mnozí úpěnlivě prosili o pomoc a On nikde. Já jeho postoj docela chápu, neboť jsem během svého dětství tisíckrát slyšel historku o tom, jak se otec chtěl stát křesťanem a jak jej Bůh odvrhl a krutě celý život trestal. V jisté době, když jsem byl ještě batole, otec navštívil maminčinu kamarádku jménem Háňa, která bydlela kdesi v Milgrinu. Slušně zaklepal a pak vešel na křesťanskou návštěvu s pozdravem Slovaj si stu Christu, což mělo být česky Sláva Ježíši Kristu. Jak potom Háňa emotivně vyprávěla, prý si pro sebe řekla: „Á, křesťan přišel, vítej u mne doma.“ Otec v duchu křesťanského vzdělání, kterého se mu dostalo v Rusku během války, se k ní začal tulit a chtěl ji po křesťansku políbit. Ona si to vyložila po svém, ztropila povyk, a navíc svůj nevšední křesťanský požitek vyžvanila mé mamince, což myslím, bylo velice nekřesťanské. Tisíckrát jsem ten příběh slyšel z maminčiných úst, takže se vryl hluboko do mé dětské duše a uváděl mě ve zmatek. Táta slušně pozdraví, Háňa jej pozve dál a on prý „davaj mene jimáty a cilováty,“ česky „začal mě chytat a líbat.“ Maminka to opakovala stále dokola a otec se ji snažil uklidnit: „Mouči (mlč).“ Ale písnička se opakovala a otec znovu důrazněji „mouči“. A jak se to stále opakovalo, odpověď otce byla stále důraznější, až se na sebe vrhli a spočinuli v křesťanském objetí a létal nábytek a tekla krev.
My děti, jsme to vždy se zájmem pozorovaly, protože v té době ještě nebyla televize, a fandili mamince, která vždy vyhrála. Otec často s rozbitým pyskem či hlavou, zalezl někam do kouta a naříkal: „Joj, joj, joj.“ Potom se zvedl, vzal provaz, vymontoval okýnko nade dveřmi u schodiště a snažil se oběsit, asi proto, aby si to mohl s Bohem osobně vyřídit. My děti jsme však nechtěli, aby naše povyražení tak náhle skončilo, a tak jsme jej vždy obklopili a s pláčem prosili: „Tatínku, tatínku!“ Na což on vždy slyšel a k oběšení nikdy nedošlo.
A tak to u nás chodilo patnáct let, až to otec jednou rázně ukončil. Ke své smůle, jsem právě v té době získával energii v pionýrském táboře, takže tuto závěrečnou story znám jen z vyprávění bratra Ládi. Vše začalo dle osvědčeného scénáře, až na to, že do otce vjela nějaká nová energie, takže prý mámu přepral, a nejen to. V hrůze prý uprchla na půdu, kde se zabarikádovala a hledala azyl u Boha, zatímco dole otec vše demoloval sekerou. A k překvapení všech to zabralo. Což jsem se velice divil. Když jsem přijel z tábora, našel jsem naše obydlí ve značné destrukci a všude ještě krev, ale ticho. Háňa u nás skončila, ale to už byla televize, takže nám to ani moc nevadilo.
Stejně je ale zajímavé, že potom všem, co v ruském gulagu a na frontě zažil, to byl v celku klidný a rozvážný člověk. Jenom naše máma, jej dokázala pořádně vytočit. Ale na rozdíl ode všech, kteří dnes prošli válkou třeba v Iráku, se ho to moc nedotklo.
2
Maminka Boha naopak hájila, protože se jí dostalo křesťanské výchovy v řeckokatolické církvi. Často nám dětem vyprávěla příběhy, které jsou údajně v bibli, a také příběhy z války, které naši citlivou dětskou duši přiváděly do zmatku, ale také ve stav šťastného klidu a naděje. Učila nás brát náš neblahý život plný zvratů a traumat jako věc, kterou Bůh ze své velké lásky, sesílá na lidi proto, aby byli všichni nešťastní. Tak jsem to totiž pochopil a chci uvést maminčiny příměry, které mě k tomuto závěru dovedly.
Maminka vypráví: „Jednou šli Ježíš s Petrem po silnici, až došli na křižovatku, a nevěděli jak dál. Rozhlížejí se po někom, koho by se zeptali, a ejhle, v trávě sedí nějaký muž. Ptají se jej, kudy mají jít, a on se ani nezvedl, jenom nohou ukázal směr a ležel dál. U další křižovatky se to opakovalo, ale místo muže tam byla mladá žena, která jim nejen ukázala směr, ale ještě je kus cesty doprovodila. Petr o tom přemýšlí a Ježíš mu říká: „‘Víš, co nyní udělám? Za odměnu dám té dívce toho lenocha, aby se měla o koho starat a aby on leností nechcípl hlady.‘“
Tak to bylo u nás doma, táta pořád v knihách, četl nějakou indiánku, přitom mu tekly slzy z očí a fňukal. Máma naopak držela kosu či krumpáč, hrábě nebo zednické náčiní, kterým nahazovala omítku na barák. Celkem nás to srovnání utěšilo, takže jsme to nikdy neřešili.
Jak je známo, mezi Rusy a Ukrajinci byly vždy napjaté vztahy. Když Němci na počátku války obsadili Ukrajinu, vítali je Ukrajinci jako osvoboditele a naházeli ruské zbraně do žita. Němci se prý chovali k ukrajinskému obyvatelstvu slušně, dokonce nějaký důstojník byl ubytován v domečku mé babičky. Nevím, kde se stala chyba, ale vojáky, kteří opustili ruskou armádu, uvítali tím, že jim prý na krk pověsili dřevěné tabulky s čísly. To se jich velice dotklo, protože si připadali jako dobytek. Ti umírněnější zůstali v německém zajetí, kde se s nimi dobře zacházelo. Později byli pomocí fašistů vyzbrojeni, ošaceni a zásobeni proviantem, a to někdy lépe než německá vojska. Vytvořili tzv. Vlasovovu armádu, protože jejich generál byl jakýsi Vlasov, a tak se jim říkalo Vlasovci. Tato vojska celou dobu bojovala po boku wehrmachtu až do chvíle, kdy bylo jasné, že Hitler prohrál. Aby si zachránili kůži, snažili se osvobodit Prahu a právě za to, byli o něco později všichni postříleni.
Ti méně přizpůsobiví posbírali své kvéry ze žita a davaj do lesů, kde vytvořili loupeživé skupiny, říkající si partyzáni. Díky nim, jsme po válce, měli cigarety s názvem Partyzánky. Kdo ty cigarety viděl, nebo dokonce kouřil, hned pochopil, jaký byl jejich život a poslání. Byly dost drahé a napůl prázdné, a proto se divím, že si je po válce v Čechách, tak oblíbilo zbylé německé obyvatelstvo. Velice se z nich radovali, protože jim asi připomínaly ty radostné chvíle, když jim často a právě v tu pravou chvíli, zapálili partyzáni koudel pod ocasem. Nicméně naší rodině, co by trafikantům, tyto partyzánky, které maminka prodávala, přinášely nemalé zisky, ale také přízeň poražených nepřátel.
Stávalo se, že do trafiky bázlivě vstoupil degradovaný SS a zdravil: „Hitler kaput, Hitler kaput.“ A otec na něj mírně: „Tabačenku máš?“ (To byly takové lístky, které byly nutné ještě k penězům, aby člověk v obchodě něco koupil.) Když měl, dostal partyzánky, a když neměl, tak je dostal také, tzv. načerno, ale zaplatil za ně daleko víc. To mu však nevadilo, peněz měl každý z nich dost. Otec se stal tímto svým jednáním jejich kamarádem, a jak se to mezi nimi rozkřiklo, chodili k nám v celých zástupech z celého okolí, takže jsme bohatli a otec mohl odkoupit dům s trafikou od státu a k tomu i nové dodávkové auto. Kde jsme dnes mohli být, kdyby tomu komunisté neudělali konec tím, že vyhráli volby. Táta narukoval do elektrárny a na trafice se natrvalo zatáhly rolety.
Ale to jsme trochu odbočili od daného tématu, a tak se k němu nyní znovu vrátím. Maminka vypráví: „A stalo se, když ruská vojska vyhnala z jejich vesnice fašisty, čímž jím upřeli radost ze znásilňování, což jim bohatě vynahradili bratři mého otce z Asie. Mladé ženy se poschovávaly a staré babky šly osvoboditele uvítat. Padly na kolena, křižovaly se a hlasitě děkovaly Bohu za budoucí radostné chvíle. Ruský důstojník to s nelibostí pozoroval a pak místo oblíbené formulace Davaj časy, nebo davaj pizdu, začal tyto negramotné babky poučovat slovy „Boga tu niet, eto tumaga (pro ty z vás, kteří neměli tu čest učit se povinně rusky, ochotně přeložím: Bůh není, to je tmářství)“. Babky na to nereagovaly, a tak je důstojník zanechal v jejich zaslepenosti. Popošel několik metrů, šlápl na minu, která mu utrhla nohu, a on začal křičet: Bog ty moj, pamagi. (Bože můj, pomoz mi.) Pro nás děti, byl tento příběh pohlazením po naší něžné duši a důkazem toho, že Bůh skutečně existuje. A navíc, že rouhání okamžitě a nemilosrdně potrestá. O tom jsem se v dětství mnohokrát přesvědčil.
Nevím, jak k tomu došlo, ale jeden závistivý soused se obul do otce a nadával mu do mrzáků, načež ho moje maminka proklela s tím, že se může stát mrzákem ještě větším. Maminka se totiž v kritických dobách uchylovala k volání ke třem osvědčeným bohům Ukrajinců, které používala při proklínání. Bylo to ve jménu Poskalja, Verteplja a Udubja. A ono to fungovalo, protože zakrátko onoho muže postihla tragédie a přišel o obě nohy, takže poté jen seděl za oknem, a když jsem šel kolem do školy, tak na mě upíral pohled plný lásky a vděčnosti. Pro mne to byl jen další důkaz o božím jednání a jeho moci.
Nejzajímavější na naší náboženské výchově bylo řešení otázky, které náboženství je pravé. O Židech jsme měli jasno, protože co se jich týká, byli naši rodiče zajedno. Ale co ti druzí? Maminka tvrdila, že pravé náboženství je grekokatolické, ale otec, ačkoliv neznaboh, jí oponoval, že pravé je římskokatolické. Probíhalo to asi takto: po úvodní otázce maminka říká grekokatolické a otec římskokatolické. To se opakovalo několikrát za sebou se stále větším důrazem a razantností. Napětí u nás dětí se zvyšovalo se stoupajícím adrenalinem snahy o konečné a jednoznačné vyřešení tohoto odvěkého konfliktu. Pak nastala hodina pravdy. Vrhli se na sebe, chvíli bylo nerozhodně, praskal nábytek a tekla krev a najednou ejhle, zvítězilo grekokatolické. Poražený ateista římský katolík se šel věšet a dál už to znáte.
Ještě se vrátím k Ukrajincům, psal jsem o nich, protože se moje maminka k nim hlásila. Stalin je za jejich věrnost ve válce odměnil tím, že po válce nechal vojsky obklíčit a vyhladovět celé oblasti. Výsledkem bylo 5 milionů obětí, především žen a dětí. Zkonfiskované obilí pak poslal Čechům, od kterých očekával vděčnost v podobě uranu, který si tak nakoupil v duchu německého protektora Reinharda Heydricha, který tvrdil: „Dejme Čechům nažrat a udělají vše, co potřebujeme.“ Stalin nebyl hloupej, rychle chápal a dosáhl toho, čeho chtěl. Nám zůstaly jenom radioaktivní haldy, ale uran má Ivan.
Maminka nám stále tloukla do hlavy: „Synové moji, nikoho z lidí se nebojte. Jen Boha se bojte.“ A co se týká budoucnosti, tak říkala: „Už byly dvě světové války a vy zažijete tu třetí. Psala o tom Sibyla. Až žlutí zaplaví svět, tak to přijde.“ Tehdá jsme nikoho žlutého neviděli, ale dnes jich je svět plnej. Jsou i u vás? No, to pak je svět na konci.
Tak sbohem.