Jak jsem o zrak přišel
Jednou moje maminka někde dostala recept, jak vyrobit kořalku, a z ní vyrábět vaječný likér.
Nejdříve vzala asi 10kg chlebových kůrek, které zalila ve velkém hrnci teplou vodou, přidala nějaké kvasnice a cukr. Pak se, asi měsíc čekalo, až to uzraje. No smradu z toho bylo až hrůza a já dychtivě očekával, co z toho bude.
Pak maminka vzala jeden velký hrnec, do něj vložila menší hrnec a zatížila jej čistým kamenem. Mezi hrnce nalila onen kvas, zakryla pokličkou, ale položila jí obráceně. Vypouklina byla směrem dolů do hrnce. Vše pak zatížila lavorem naplněným studenou vodou. A pak se to vařilo na kamnech a smrdělo to jako chcíplá kočka.
Pak se sundal lavor a poklička a v malém hrnci byla průzračná tekutina, takzvaná lavorovica.
Pak maminka vzala padesát vajec, těch jsme měli víc než dost, a oddělila žloutky od bílků. Žloutky se smíchaly s moučkovým cukrem a kondenzovaným mlékem a vše se zalilo lavorovicou.
Opravdu dobrý. Moc dobrý to bylo, akorát, že od té doby nosím brýle.
Chlapec
V jedné krásné zemi, zvané Bohémia se narodil chlapec se zářícíma očima, bystrou myslí a velkým, něžným a citlivým srdcem. Ukázalo se však, že se narodil na špatném místě, ve špatný čas, nesprávným rodičům a dokonce na špatné planetě.
Ten chlapec se zpočátku velmi radoval i z malých věcí. Nejšťastnějším byl na jaře, když kvetly stromy. On si pod ně sedl a celé hodiny obdivoval včeličky. Seděl tam v němém úžasu a jeho srdce překypovalo něhou. Časem se však dověděl, že i ony dokážou být velice kruté. V době nedostatku, zabíjejí jiné včeličky a ukradnou jim jejich med.
A srdce tohoto chlapce velmi zabolelo, a kousíček z něj umřel.
Jeho rodiče byli na sebe velice zlí, stále na sebe křičeli ošklivá slova. Ten chlapec tím velice trpěl, utíkal z domova, hledal samotu a smrt.
A opět kousek jeho srdce umřel.
Pak se upnul na zvířátka. Ochočil si slepici a měl pejska, ale jeho rodiče je prodali, aby byly zabiti.
A opět kousek jeho srdce umřelo.
Pak začal dospívat a hledal si přátele. A byl by za ně položil i život. Zjistil však, že jsou to chlapci povrchní. Jediné, co je zajímalo, byl alkohol a kdejaké lumpárny, a že nemají žádný cíl ani svědomí. Později zjistil, že lidé jsou většinou sobečtí a velmi zlí, a tak pochopil, že přátelství je jako fata morgána. A zase kousek jeho srdce umřelo.
A jak začal dospívat a krásnět, začaly se k němu upínat pohledy žen i dívek. A protože toužil po lásce, nechal se jimi svést. Brzy však zjistil, že není žádný Don Juan, a že žena je plytký a nevyzpytatelný živočich, ovládaný svými city a tužbami.
A opět kousek jeho srdce umřelo.
Pak šel do sebe a opíral se o Boha, který jej doprovázel již od dětství. Vzpomínal, jak jeho srdce jásalo štěstím, když mu maminka vyprávěla o Bohu nádherné příběhy. A tak začal vyhledávat věřící lidi. Ale právě tam poznal ty nejhorší z nejhorších. A velký kus jeho srdce umřel.
Dnes je z chlapce stařec. Nakonec v životě našel pár přátel, také krásnou a laskavou manželku i hodné a poslušné děti.
V jeho těle dnes bije jen maličký kousek srdce. Září jako diamant upnutý k jediné jistotě, k Bohu, který jej nikdy nezklamal a ani nezklame.
Strom
Už jste někdy přemýšleli o stromu. Jen považte, samo to vyrostlo a ještě to má tu drzost, že to čistí atmosféru, snižuje obsah skleníkových plynů, vyrábí kyslík. Dokonce to má i ovoce, a vše to dělá zadarmo.
Jde to jednoznačně proti proudu naší moderní doby a narušuje to pracovní morálku naší mládeže i naše společné úsilí, co nejdříve se udusit. Je to element, který tu nemá, co pohledávat, a tak pryč s ním. Navíc často stojí na místě, kde překáží, a tak zaviní mnoho vážných dopravních nehod, při kterých umírají naše zdrogované či opilé dětičky. Na nic jiného, než na palivo, se to nehodí, a tak sem pilu a sekyru a tumáš prevíte. A tak každý úředníček, jej rád na své náklady, ekologicky spálí na své chalupě, v krbových kamnech. Chápu tu logickou argumentaci, přeci ve mně něco hlodá. Asi nějaký červ mi našeptává, nojo, ale když to rostlo, tak to vyrábělo kyslík a likvidovalo kysličník uhličitý tím, že jej ukládalo do své dřevné hmoty. Kdo teď bude tuto práci odvádět? Navíc se ekologickým spálením zachycený kysličník uhličitý opět vrátí do vzduchu. Je to vůbec ekologické? JE a JE a JE, a pokud se ti špatně dýchá, tak si kup sprej.
Co dělat, tak mám sprej
Jezdím často do jihozápadních Čech. V jedné obci, stála u cesty nádherná alej, šedesáti stoletých stromů.
Vždycky mi radostí poskočilo srdce, když jsem jí projížděl. Až jednou byly stromy pryč. Pak jsem je viděl ležet na hromadě, a další týden už tam nebyly. Určitě někomu překážely, i když je silnice v tom místě široká nejméně patnáct metrů, a ti darebáci ještě o pár metrů dál. Když jsem si prohlédl pařezy, tak jich většina byla naprosto zdravá. Vždycky, když teď jedu kolem, tak mi srdce krvácí.
A to samé u nás, v mém bydlišti. V jedné, takové zastrčené uličce, rostlo deset sto padesát roků starých a nádherných habrů, a už nerostou. Lidé, kteří v té ulici žijí, je s chamtivým očkem odklízeli do svých kůlen se zadostiučiněním a slovy, už jsme se toho listí nauklízeli dost. Je to u vás také takové?
Já napočítal, na trase z Horního Slavkova do Sušice, za jeden rok 600 stromů, které někomu překážely. Kolik jich bylo v celé naší nádherné zemi? Zůstalo po nich jen 600 zubožených pahýlů trčících k nebi a volajících o pomstu. Kolik ještě mohly vyrobit kyslíku. A že by se někdo namáhal a vysázel nové? Kdo by do toho investoval své peníze, rozumíme si, že a pokud chtějí, tak ať si sami vyrostou.
Lidi, víte vy, co vlastně děláte! Podívejte se na Velikonoční ostrov. Kdysi to byl tropický ráj, na kterém rostly tisíce stromů. Dnes se tam k nebesům, výhružně trčí jen kamenné sochy, s prázdným pohledem a s děsivým proroctvím. Memento lidské hlouposti, chamtivosti a krátkozrakosti.
A víte, jak to s těmi lidmi, kteří to způsobili, dopadlo? Neměli co jíst, ani dřevo na výrobu lodí, aby mohli odplout na jiný ostrov. Nakonec se pozabíjeli v kanibalickém boji o přežití.
Já osobně stromy miluji a sázím je. Také jsem prodal nějaké pozemky, ale meze jsem si ponechal, protože na nich roste šedesát čtyřicetiletých lip, a pokud budu žít, tak je nikdo nepokácí.
A teď ještě jedna pošetilá otázka. Jaký je ve vašich očích rozdíl mezi stromem a člověkem?
Mám velice znepokojivé zkušenosti.
Do nemocnice odvezli mého přítele, protože uklouzl, a ochrnul od pasu dolů. Bylo mu šedesát let. Navštívil jsem jej a on si bužíruje a říká: „Mě tak chutná“. Ale to byl jen jeho úhel pohledu. Pro obsluhující personál, to byl stále zasranej cikán. Za čtrnáct dní měl pohřeb. Náhoda? Samozřejmě, jak jinak.
Moje tchýně, měla také zdravotní problémy. Odvezli jí do nemocnice, vsunuli jí hadičku do močového ústrojí. Hadička se ucpala a oni jen psali – moč nula. Téměř dva dny. Že máš bolesti? Tak tady máš morfin. Děda však spustil povyk, vytáhla se trubička a babička stále žije. Co by se asi stalo, za den či dva?
Můj známý také odvezl svou maminku do nemocnice. Je jí asi 75 let. Když jí pak snacha navštívila, tak se jí babička nelíbila. A protože je vrchní sestrou v jiné nemocnici, tak se lékaře ptá, jaké léky babička dostává. Pak říká, „ale tyto léky ji zpomalují srdíčko, až se zastaví“. „Á, vy tomu rozumíte“, říká lékař, „no tak je vysadíme.“ A zase, jak by to dopadlo, kdyby to byla vaše babička.
Mému otci bylo 75 let. Lékaři jej odepsali a odvezli na patologii. Jeho družka se s tím nesmířila, jednak proto, že jej zřejmě měla ráda, a také proto, že měl velmi vysoký důchod. A protože její syn byl velké zvíře, jak se říká, tak jí ho odvezli z patologie domů. A žil v plné síle ještě šestnáct let.
Zatím se to dělá ilegálně, ale dělá, a to ve jménu civilizace. Přece nenecháme člověka trápit, když je léčba drahá a stejně jen mladým překáží, a nakonec se ještě šetří státní kasa tím, že se nemusí platit důchod. Co vy nato, pro které je strom, nebo člověk jen kusem dřeva? Jak to s vámi jednou dopadne, ale to už bude likvidace těch, kteří překáží, zcela legální. Až půjdete do nemocnice, tak se pořádně rozhlédněte. Možná, že budete číst, Pohřební služba Šakal… nebo cestu k věčnému odpočinku zajistí, firma Sup… nebo pozůstalost a pohřeb zajistí firma Marabu. Možná, že vás napadne, není tento byznys nějak spojen s náhodnými a rychlými úmrtími naších milovaných?
A jak je to s těmi dětmi, kteří se zabijí v autech, kvůli těm stromům? Rodiče jsou hned bombardovány firmami, které si nic nezadají s těmi pohřebními. A ukažte mi jednoho rodiče, který by si vzal za darované orgány, alespoň korunu. Pokud svolí, tak jen proto, že doufá, že jeho dítě bude alespoň takhle žít. A myslíte si, že příjemce tyto orgány dostane také darem? Nebuďte naivní, lékaři si je nechají náležitě proplatit pojišťovnou, a ještě jim to nestačí. Právě nyní v Německu vyplouvají na veřejnost zajímavé kšefty. Kdo má penízky a je ochotný zaplatit, má přednost. Ti v pořadníku počkají, a že mnozí zemřeli, jejich chyba. A co tisíce těch, kteří se každý den po celém světě ztrácejí? Že prý ufouni, nevěřte tomu. Ufouni lidi nežerou, ani nepotřebují naše orgány.
Přeji vám mnoho radostných chvil. Zvláště, až se dožijete krásného podzimu života. V duchu hesla, co člověk zasadí, to také sklidí, Boží mlýny melou, pomalu, ale jistě. A jen tak mimochodem, nezapomeňte si šetřit na důchod.