V devatenácti letech jsem se, v chemičce v Sokolově, vyučil zámečníkem. A protože jsem byl premiantem, tak mi umožnili nastoupit do nejlepší provozovny, kterou tam měli. Byla to výrobna kyslíku, který se potom tankoval do ocelových lahví. Pak se to používalo při svařování, nebo řezání železa, nebo také v nemocnicích.
Zpočátku se mi tam líbilo, ale nepobyl jsem tam dlouho. Dílna tam byla velice malá a v ní pracovalo šest lidí. Kromě mne, to byli samí kuřáci a navíc se tam používalo odmašťovadlo. To byl takový tekutý prevít, který se volně odpařoval a pokud se to dostalo do styku s něčím žhavým, tak se vytvořil fosgen, to je bojová látka, a mně to vadilo. Jednou si jeden můj kolega potřeboval ochladit rozžhavený kus železa, rozhlížel se, kde je nějaká voda a ejhle, strčil to železo do té plechovky, ze které se začal vznášet žlutavý mráček. On se na to překvapeně díval a pak aby okusil, co to je, tak se toho zhluboka nadechl. Dostal prý přes čumák takovou ránu, že po ní málem zkolaboval. Je zajímavé, že ačkoliv byl mladý, tak dlouho nežil.
Kuřáci, to jsou velice netolerantní lidé, se kterými se nedá domluvit.
Také těch čtrnáct stovek, které jsem tam pobíral, nestačily ani na pivo, které jsem společně s rumem hojně užíval. To mne tam ti kuřáci naučili.
Časem jsem se začal bouřit a to nakonec vedlo k tomu, že mně za trest přeřadili do nejhorší provozovny, kterým byla výrobna dusíkatého vápna. Tam se mi celkem líbilo, protože tam byla velmi prostorná dílna, takže jsem tam s nikotýnem problémy neměl.
Ale s penězi to bylo stejné.
Pak jsem se v hospodě seznámil s kluky, kteří pracovali na vykládce vagonů. Oni brali o tisíc korun více než já. Neváhal jsem ani chvilku a nechal se přeřadit do jejich party.
Asi po čtyřech letech jsem se dozvěděl, že v Chodově, ve sklárně berou na vykládce pět tisíc korun měsíčně. Zrovna mi končila pracovní smlouva a já toho využil a odešel jsem. Pravdou však je i to, že si v chemičce velice oddychli a byli rádi, že se mně zbavili.
Dlouho se však neradovali, protože tam nastoupil můj bratr Láďa, který jim to pořádně opepřil.
Šel jsem do té sklárny a oni mně s radostí přijali, protože tam měli velký problém. Na té jejich vykládce, se málokdo udržel, protože tam byly na tu dobu sice velké peníze, ale také pořádná rasovina.
Navíc tam pracoval jistý Roh, který se staral o to, aby se tam nikdo nový nevydržel a tak jim nesnížili výdělky.
Oni tam v tom podniku zaměstnávali jednoho kujóna, který byl ve funkci hlavního ekonoma, říkalo se mu „pamák“. Měl za sebou fašistický koncentrák, kde seděl za finanční machinace. Byl to takový hubený čahoun. Byl svobodný, ale měl syna, takového nekňubu, který pracoval jako elektrikář v dílně.
Jednou jsme se jej ptali, jak k němu přišel, a on nám tu pravdu řekl pěkně od plic. Já to tu nemohu opakovat, a tak to napíši slušně. Řekl, „když je muž se ženou v posteli, tak je rozum v …“.
No a ten „pamák“ pořád slídil, aby nám ty peníze opepřil.
Ale občas se stalo, že přivezli velkou dodávku zboží, třeba dvacet vagonů. Ty se musely vyložit do dvaceti čtyř hodin, jinak sklárna platila drahám nemalé penále. V takových situacích se projevil jako grant. Vzal nás do hospody a řekl, „vše co sníte a vypijete, tak je to na vrub sklárny“. To samozřejmě nebylo z jeho peněz, ale z jistého fondu, ze kterého on takto inkasoval. To pak bylo haló. Ale on jistě nepřišel zkrátka.
Na vykládce pracovaly dvě party po třech lidech. V každé dva pracanti a jeden vychytrálek. Pracovalo se na dvě směny. Jedna pracovala od šesti do půl třetí, plus soboty a neděle. A ta druhá od deseti do šesti, soboty a neděle měli volno.
V naší partě jsme já a Franta makali, jako Bulhaři, tak se to říkalo. Ale Pražák Jirka, se jen přiživoval. Měl sice o dva tisíce méně, ale v podstatě zadarmo.
Abych pravdu řekl, tak já jsem nikdy Bulhara, jak pracuje, neviděl. Zjistil jsem však, že největší dříči, neboli rafani, jak se jím říkalo, byli Maďaři a jejich kříženci. Já mám v sobě asi litr maďarské krve. Naše heslo bylo „práce, víno a pak ženy“. Slováci a jiní měli heslo „Víno, ženy a práce“.
Ale byli i tací, jako například můj přítel Jirka, který byl polorom. Ti měli heslo, které říkalo „ženy, víno a zpěv“.
Ale vraťme se k práci. Tehdy byly všude hesla, která hlásala: „Buduj prací republiku, posílíš tak mír“. My jsme tomu věřili, ale také jsme velice hojně ničili společného nepřítele celého lidstva, totiž alkohol. Ale s ním je problém, protože čím více jej zničíte, tím více se rozmnoží.
A tak se makalo a pilo.
A ten pamák pořád kul pikle, aby nám znepříjemnil život. V té sklárně se vykládali různé suroviny. Nejhorší byla soda. Tu dováželi z Rumunska, kde jí údajně do vagonů nakládali cvičené opice. Bylo to v pytlích naházených až po střechu. Mnohé byly roztrhané, no hrůza. V tom vagonu jich bylo čtyřicet tun, to je osm set pytlů. Celková odměna za ten vagón byla dvě stě korun československých, hrubého. Pytle se ručně nakládali na rudlík, to byl takový dvoukolák. Celkem šest až sedm pytlů, a pak se to odvezlo asi deset metrů do skladu a opatrně vyklopilo tak, aby se to dalo znovu nabrat a odvést do míchárny. My jsme to dělali tak, že se to mnohdy vyložilo rovnou do míchárny a pak se to papírově převezlo. Za to bylo sedm korun hrubého.
Ona ta soda je takový prevít, že pokud jste měli na ruce nějaký škrábanec a to s těmi pytli bylo hned, tak vám to vyžralo díry až na kost. Dodnes mám na rukou bílé jizvy.
Já byl schopen za jednu šichtu vyložit vagon sody a k tomu ještě vagon s uhlím, ve kterém bylo čtyřicet pět tun. Tak jsem si přišel, na tu dobu během osmi hodin, na tři stovky.
No a ten pamák vymyslel, a také to uskutečnil, že si pozval na ten vagon se sodou vězně ze slavkovské věznice. Jenou jich přivezli asi dvacet a pustili se pod dozorem pamáka do díla. My seděli v šatně a se zaujetím pozorovali, jak to dopadne.
Bylo poledne a vyložena nabyla ani polovina. Pamák je obskakoval, rozdával cigaretky a svačinky, ale dílo se nedařilo. Ve tři hodiny odpoledne už šlo do tuhého. Vagon byl pořád z jedné čtvrtiny plný a vězňové na pokraji zhroucení. Také bachaři byli na smrt, protože tu dělali přes čas, za který jim nikdo nezaplatí. Pamák je obskakoval a pobízel slovy „ještě poslední nápor a bude to“. Asi v sedmnáct hodin se hanebné dílo zdařilo. Ale více krát se to neopakovalo, a my měli nějaký čas pokoj. Ale ne nadlouho. Po nějaké době vypočítal a to zcela správně, že jsme do míchárny navozili dvakrát víc surovin, než se ve skutečnosti spotřebovalo, nebo dokonce do sklárny dovezlo.
To dělali ti vychytralí čecháčkové, kteří nic nedělali, ale o to víc mastili, jak říkali.
Pamák si všechny z vykládky, kromě mne pozval a ukázal jim to, o čem jsme všichni věděli. Nakonec se s nimi dohodl, že jim to strhne s platu, ale v odměnách jím to vrátí. Oni mu to podepsali, protože kradli.
Pamák to pak odvezl na schůzi, kde se sešly všechny kapacity sklárenského resortu. Řešily se tam miliardy. Náš pamák si vzal slovo. Pak si sjednal ticho tím, že párkrát řekl ehm, ehm a začal s tím, že objevil zakopaného pudla a že zaměstnanci se obohatili o pár tisíc korun. Asi po třech minutách jej generální ředitel poslal kamsi a začali řešit ty miliardy. On tam také seděl náš mistr, který z toho měl škodolibou radost, protože by to jinak odnesl on.
Pamák pak ty svoje výpočty v záchvatu vzteku roztrhal a hodil do kanálu. Ale dle domluvy těm zlodějíčkům strhával z platu jisté částky. U mne to chtěl také zkusit, ale nepochodil, protože jsem mu řekl, že jsem nepodepsal žádnou kolektivní odpovědnost. Pokud se mu ti ostatní přiznali, tak ať dělá, co je správné. Takže strhával, ale nevyrovnal, a tak se splnilo pravdivé přísloví všech zlodějů, které říká, že „přiznání je sice polehčující okolnost, ale jistý trest“.
Nyní bych se chtěl vrátit k našemu Jirkovi z Prahy.
On miloval život a také ženy, ale o peníze mu moc nešlo, tedy pokud by si je musel tvrdě zasloužit.
A my s Frantou jsme toho mnohokrát využili. To třeba v sobotu přivezli větší počet vagonů a my se na ně s Frantou vrhli. Asi po hodince se objevil Jirka a chtěl se k nám přidat. A my mu začali zpívat. „Jirko podívej se jak je dnes krásně. Život je tak krátký“ a více už jsme nic říkat nemuseli, protože se sbalil, namastil si odměnu a šel na koupaliště. My jsme se spokojeni smáli a makali jako Maďaři, abychom za dva dny měli o tři stovky více než on. Když o tom dnes přemýšlím, tak si můžu jen říci „byl jsi šťastný debil“.
No a ten Jirka pořád přemýšlel a hledal práci, která by byla. Jednou přišel s tím, že by bylo asi nejlepší pracovat v pohřební službě. Peněz jako šlupek, dřina žádná a prý v Sokolově právě hledají nové zaměstnance. Tak dlouho mně to maloval, až jsem na to kývl a jeli jsme se přihlásit.
Vstoupili jsme do kanceláře, kde za stolem seděla hodně plnoštíhlá babice. Na mně ukázala prstem a říká „vy hned vypadněte, protože se s vámi o té práci nehodlám vůbec bavit“. Zklamaně jsem vyklopýtal a vnitřně zuřil. Po patnácti minutách vyklopýtal celý zelený i Jirka. Když jsem se jej ptal, tak mlčel jako ryba.
Po nějaké době přišel s tím, že jeden jeho známý pracuje v jakých si lázních.
Prý se tam ženy koupou v rašelině a ten jeho známý, jim tu rašelinu stírá z těla takovou škrabkou. A ty ženy jsou z toho tak nažhaveny, že každá při té proceduře svírá v dlani sto korun, kterou pak dostane ten jeho známý za nadstandardní službu.
Prý je z toho strašně vyhublý a už to nezvládá a byl by rád, abychom mu pomohli. Abych pravdu řekl, tak mně to velice zaujalo a těšil jsem se moc. Ale nějak nám to uniklo, asi tak měli nával uchazečů.
A nakonec přišel s tím, že půjde dojit krávy. A to nakonec také udělal, protože k těm kravám dostal byt v novém dvojdomku. Asi za půl roku jsem jej navštívil. Vstoupili jsme do kravína. Jakmile ty krávy slyšely jeho hlas, tak se okamžitě zcvrkli na poloviční velikost, protože se snažily schovat své zadky. Já se na něj zpytavě podíval a on mi pošeptal „já je strašně biju“.
Pak se vrátil zase do Prahy a naše kontakty se přerušily.
Pak ze sklárny odešel Franta. Pracoval s koňmi, pomocí nich stahoval dřevo v lesích. A nakonec jsem ze sklárny odešel i já, protože jsem nenaslouchal moudrých rad ředitele, který mně přemlouval, abych tam zůstal, protože se semnou spřátelil a slíbil mi, že se o mne postará.
Byl jsem naivní blázen a následoval vábení Honzy, který byl svědkem Jehovovým. Ten mi natíral med kolem huby a já tak nastoupil tu nejtěžší část svého života. Ale také, a to musím poctivě přiznat, nejzajímavější a nejhodnotnější životní dráhu.