Před tímto sjezdem jsem mluvil s jedním svědkem, který se mně ptal, jestli se těším. Já mu říkám, že ano, ale kdybych tam náhodou nebyl, tak už nyní znám hlavní myšlenku. On se podivil a ptá se, „a jak zní“, a já mu řekl, „oslíčku otřes se“.
Musím zdůraznit, že jejich programy, zkrátka nemají chybu. Jsou založeny na Bibli, krásně hovoří o Bohu a Jeho synu Ježíšovi. Člověk tam získá neocenitelné podněty a rady, jak řešit různé problémy se kterými se dnes každý trápí.
Ano mohu Vám návštěvu jejich sjezdů jen a jen doporučit.
Ale…….
Já jsem Smoke a tak se dívám i tam, kam by se jiný ani podívat neodvážil. A navíc, aby o tom ještě psal.
Problém je v tom, kdo to tam říká, a ne v tom, co říká.
Tady bych zdůraznil Ježíšova slova, která řekl svým učedníkům, „dělejte všechno, co vám říkají, ale nedělejte to, co dělají. Protože oni mluví, ale jejich skutky jsou zcela jiné“.
Někteří svědkové to řeší tak, že nejedou na sjezd se skupinou, do které patří, ale s jinou. A ta možnost tady je, protože stejný sjezd probíhá na těch místech a to během tří týdnů.
Tak se vyhnou těm řečníkům, které znají a naslouchají jiným, které neznají, i když jsou třeba mnohem horší.
Ale jim to nevadí, protože stále platí pořekadlo, které říká „co oči nevidí, to srdce nebolí“, a tak jsou povzbuzeni.
Chci to podtrhnout jednou osobní zkušeností.
Před hotelem, kde jsme byli ubytovaní, si povídám se starší sestrou, a ona mi říká, „sjezd se mi moc líbí, až na to, že včera měl proslov jeden tam od nás, a to mi zkazilo radost“.
A co to provedl, ptám se.
A ona říká, „měla jsem problém s mobilem a tak jsem jej poprosila, aby mi pomohl. Ale on mi jen necitlivě odsekl, tak jej zahoď a kup si jiný“.
Ono je to v podstatě úsměvné, ale funguje to. Učí nás, že by pastýři měli být laskavý a oni nejsou, prý lidská nedokonalost, to je sice pravda, ale za nedokonalost se schová mnohé.
Ale ten sjezd mi dal, kromě duchovního obsahu, i jiné zajímavé poučení.
Například v sobotu říkám manželce. Já se synem půjdeme dřív, abychom uchvátili nějaké výhodné místo k sezení, protože v pátek jsem to nechal na ní a nakonec jsme seděli na místě, kde jsem nic neslyšel. A že prý ať jdu sám. A co když se ztratím, ptám se. Prý že to není možné, půjdeš pořád rovně a je to. Syn se k ní přidal, takže se mi vysmáli a já tedy šel.
Je sice pravdou, že jí dělám naschvály, takže vždy udělám pravý opak toho, co po mně chce.
Ale tentokrát jsem to v úmyslu neměl, protože šlo o mé blaho.
Na stadiónu, kde sjezd probíhal, jsem našel vhodné místečko a čekám na manželku. Ona dlouho nešla, což mi bylo divný. Navíc tam byli pořadatelé, kteří pracují na protilehlé straně. Velice jsem se tomu divil a ptal jsem se jich, co dělají tady a ne tam. Oni se na mně jen potutelně usmívali a nic.
Nakonec přišla manželka, a co prý tady dělám, když mám být na druhé straně. Já se strašně rozčílil, ale nakonec mně přesvědčila, abych se šel podívat za synem na druhou stranu. A tak jsem šel. Občas jsem se s někým zakecal. Po půl hodině dorazím na místo, kde měl být údajně syn. A ona tam je zase moje žena. To už bylo na zabití. Říkám jí, jak to, že máš moji aktofku, proč si jí sem přinesla.
A prý, že jsem jí tam přinesl já. Ale to už jsem zuřil, jak já, vždyť já jsem tady vůbec nebyl. No všichni se po mně dívali, a tak jsem se spakoval a následoval ženu na druhou stranu.
A tam, po jisté době, jsem si uvědomil, že jsem zabloudil a že žena měla pravdu. Opravdu se tomu moc divím a nechápu, jak se to mohlo stát. Asi jsem zakopl o bludný kámen, on to sice nebyl kámen, ale já doopravdy po cestě zakopl o nožku jednoho stojanu. Moje žena má své vysvětlení, prý mně to tam, aniž bych si to uvědomoval, táhne za sestrou Mokrou.
Ale výsledek je pro mne pozitivní. Žena pochopila, že mohu zabloudit a nakonec jsme našli místo snů, které bylo volné, i když všechna místa na houby, byla obsazena. Tam jsem si mohl sundat boty i ponožky a natahovat nohy dle libosti, dokonce si i nenápadně schrupnout.
Myslím si, že to způsobil sám Bůh, protože je velice trpělivý a shovívavý a celý ten sjezd nás učil o těchto Jeho úžasných vlastnostech.
Pak jsem potkal jednoho známého, se kterým jsem se zase zakecal.
A on mi vyprávěl jednu zkušenost z jejich sboru. A tak se s vámi podělím.
Jedna svědkyně hovořila o Bibli a tu ženu to zaujalo. Ona sice pracovala v jednom vykřičeném domě jako ošetřovatelka, ale slíbila, že si přijde vyslechnout biblickou přednášku.
A je zajímavé, co se stalo. Ty přednášky má několik mužů, kteří se střídají v různých sborech, takže potkat toho správného, v pravý čas a na správném místě, je velmi nepravděpodobné.
Ale tedy se to stalo.
Ošetřovatelka přišla, a usadila se s naší sestrou v druhé řadě.
A poslouchají. Po jisté době ošetřovatelka říká, já toho pána odněkud znám. A to se opakovalo asi třikrát. A nakonec si vzpomněla, no jasně, to je jeden z našich věrných zákazníků. A v tu chvíli si i náš řečník, který si říkal to stejné, jako ošetřovatelka uvědomil, že sklapla klec.
Ale ze všeho nejvíce mně dostala jedna naše rodinná známá.
My jí potkali s manželkou a ona si začala stěžovat na manžela. Já už s tím dědkem nemůžu vydržet.
Rozvést se nemůžu, protože pro to nemám biblický důvod, ale zbavit se ho, to tedy chci. A tak mu vyvařuji samé dobroty a pobízím jej, aby si dal do nosu. Čekám, že ztloustne a oplešatí a nakonec natáhne bačkory. A jako vdově mi všichni dosvědčí, že jsem se o něj s láskou starala. A já rozhodně nebudu jako některé vdovy, které čekají na svého manžela, až bude vzkříšený.
Jednou je napsáno, že smrt je konec manželství a to mi dodává energii.
Já jí chtěl trochu mírnit, protože se její manžel zrovna blížil a tak jí říkám, „a co ti na něm tak vadí, je sexuálně náročný?“ A ona že ne, právě naopak. Tak že mi bylo jasné, v čem je zakopaný pes.
Docela jsem se bavil, ale jen do chvíle, kdy má manželka prohlásila, že ta zkušenost je velmi inspirativní.
A jak je to s tím „oslíčku, otřes se?“
Je zajímavé, že výzvy, abychom si vyprázdnili kapsy, zaznívaly během pátku a soboty velice opatrně. Měl jsem z toho radost a říkám si, možná že si uvědomili, že to není dobře, jak to dělají. V sobotu se sice vyskytla zajímavá situace, která byla spíše úsměvná.
Mám jednoho opravdového přítele Martina. Když jsme spolu hovořili o tom, jak se svědkové domáhají dobrovolných darů, tak říká, až jim jednou dojdou Ježíšova slova, kdy řekl, „nikdo nemůže jít za mnou, pokud se nezbaví všeho svého majetku“, jak budou naléhat potom.
A právě v sobotu jistý řečník rozebíral toto téma. A když to začínalo být zajímavé, tak se řečník zarazil a říká, „já tím nechci říci, že byste měli své majetky odevzdat.“ Asi si všiml těch vystrašených očí svých posluchačů.
A já si říkám, zatím ne, ale zkusili jste to, aby se vidělo, co to udělá. Tak to budou pěkně pomalu přihřívat, až to bude doopravdy.
V neděli program vyvrcholil filmem o biblickém proroku Jonášovi.
To nemělo chybu, navíc to bylo velice emotivní.
Když byl konec, tak nás nechali povstat a přikázali nám, ano a bylo to tady, „oslíčku, otřes se.“
Ježíš ohledně peněz říká: „Zdarma jste dostali, zdarma dávejte.“
Ale vedení nám nechalo přečíst z Bible příkaz, který dostali od Boha Jahveho Židé. Je to zapsáno v přísloví 3 kapitole a verši 9, cituji: “Cti Jehovu svými hodnotnými věcmi a prvním ovocem celého svého výnosu.“
Jak tomu rozumíte?
A už je tu podzim a jedeme do Stodůlek.
Ráno jsem si přečetl denní text, který mi vzal odvahu i sílu. V podstatě tam stojí, že upřímní lidé v křesťanstvu, nesměli své názory říkat veřejně, protože je čekalo pronásledování, mnohdy i smrt.
Mně konečně vyšel I. díl mé knihy a tak se připravuji na nejhorší.
Celý sjezd byl nádherný, tedy pro ty, kteří nejsou kverulanty. Kdybyste jej navštívili například Vy, tak byste padli na kolena a řekli, tady je určitě přítomen Bůh.
Ale já ne, je to smutné a také mně to žere.
Ale posuďte sami.
Sjezd měl námět, který zněl „Buď silný“.
Nejdříve se tam hovořilo o tom, že každý člověk prochází mnohými zkouškami, které ale nezpůsobuje Bůh, ale život takový. S tím souhlasím, dokonce i s tím, že i ty nejtěžší životní trable jsou v jistém smyslu dobré, pokud se z nich člověk poučí.
Pak tam řečník vyprávěl o tom, co si prožil jeden svědek během II. světové války. Prý měřil jen sto padesát centimetrů, ale ukázalo se, že je nanejvýš silný. Přežil prý tři koncentrační tábory. Když se po válce vrátil domů, tak se všichni ostatní svědkové k němu obrátili zády. Nikdo mu ani nepodal ruku, natož aby s ním mluvili. Prý to bylo následkem toho, že někdo o něm říkal, že zradil. Ale on dál několik let chodil na jejich shromáždění, až se nakonec ukázalo, že to byla lež.
Já se naklonil k ženě a nahlas říkám, já jsem na tom stejně, ty jsi proti mně poštvala také všechny, kteří ti naslouchali, že. Ale mlčela.
Druhá zkušenost byla také z koncentráku. Tam jiného svědka tak trýznili hladem, až nakonec zhubl o čtyřicet kilo. A když už byl ve stavu, že už zhubnout nemohl, tak fašisté umístili do jeho cely jednoho katolického kněze, který měl u sebe Bibli.
Asi po týdnu hladovění, prodal tu Bibli tomu svědkovi, za třídenní dávku jídla. Dnes je ta Bible umístěna v jedné vitríně v areálu vedoucího sboru a kdo může, tak se na ní chodí dívat. Dokonce jsme byli vybídnutí, abychom to také udělali.
To mi připomnělo jednu událost z Bible. Jistý izraelský král porazil asi milionovou armádu Etiopanů. Ze zlatých přívěsků, kterými byli ozdobeni jejich velbloudi, udělal zlatý efód, na který se potom celý Izrael chodil dívat a nakonec uctívat, což se Jahvovi jejich Bohu vůbec nelíbilo.
Ale v celku se ten hlavní námět měl jmenovat trochu jinak.
Mělo by to být: „Buď silný a velmi …., ABYS BYL ŠŤASNÝ“.
Zeptal jsem se svého přítele Martina, který na tom sjezdy nebyl, ale dobře je zná, co by tam dosadil.
A on mi bez sebemenšího zaváhání řekl „ŠTĚDRÝ“, málem jsem se posadil na zadek, ale měl pravdu.
Řečník tam rozebíral asi hodinu tento námět a říkal, místo štědrý si tam můžeme dosadit třeba bohatý, zdravý nebo ženatý, tato slova také mají šest písmen, ale v Bibli se o nich neříká, že vedou ke štěstí. To je sice pravda, ale Ježíš Kristus ve svém slavném „Kázání na hoře“, vyjmenovává mnoho věcí, které ke štěstí vedou. Ale tento proslov byl úvodem ke sdělení, že my, kteří jsme zde, dlužíme společnosti po odečtení toho, co již jsme dobrovolně darovali, ještě osmdesát tisíc korun českých. Dobře nám tak, nevděčníkům.
Ale na tom kongresu bylo ještě pěkné, že se dali pokřtít dva dědové, kterým bylo dohromady sto padesát osm let.
Jeden z nich, to prý chtěl udělat už před rokem, ale protože jej klepla pepka, tak to odložil. Druhý má za manželku svědkyni Jehovovou, a byl zarytým odpůrcem, ale něco s ním pohnulo, asi strach z toho, že konec je již za dveřmi.
Tak zase na jaře, už se velmi těším.