V jedné písni se zpívalo, „tanečnice Kity, u barových stolků, tančí bez okolků“.
Ta Kity nejdříve tančila v Praze. Ale dopadlo to tak, že jí jednou policie odvezla za městské hradby a řekli jí ,,běž si kam chceš, ale do Prahy už ne.“
No a ta Kity se nakonec usadila u nás v Horním Slavkově.
Horní Slavkov byl v šedesátých letech dvacátého století českým Klondaikem. Bylo tady asi šestnáct šachet, kde se těžil uran. A zlatokopové z celé republiky, se k nám sjeli, protože jinde lidé brali za dobře odvedenou práci hezkých dvanáct set, a tady u nás mizerných deset až dvacet pět tisíc korun českých. Tomu odpovídalo také kulturní vybavení města a okolí. Asi deset putyk, kde ti zachránci socialismu řádili jako o život. A měli recht, protože moc dlouho nežili.
Pod jejich vlivem bylo obyvatelstvo Horního Slavkova velmi liberální, a tak Kity nemohla udělat nic, co tu ještě nebylo. Ona si změnila jméno, a tak jí začali říkat Karkulka. Ne červená, protože aby se červenala, tak to u ní nikdo a nikdy neviděl.
Když se u nás usadila, tak některým mužům pořádně pobláznila střelku kompasu, ale časem její magnetizmus slábl. Když si to uvědomila, tak klofla docela šikovného muže, který si jí vzal za manželku. A světe div se, už jsou spolu více než čtyřicet let. Navíc se to ukázala jako dobrá volba, protože on je dobrý chemik, což bylo pro její pozdější podnikání hotové terno.
Já s ní mám v podstatě dobré zkušenosti a dokonce jí mám i rád. Akorát zpočátku, když jsem začal z nouze podnikat v kovošrotu, tak na mně poslala všechny možné i nemožné kontroly.
Ale nakonec jsme se skamarádili a ona mě učila, protože na podnikání měla nebývalý talent.
A co čert nechtěl, tak jsem jí nedávno potkal v Tescu. Asi něco slavila, protože měla v košíku několik lahví vína, pak dort a jiné pochutiny. Já se jí nabídl, že jí pomohu ty dobroty nastrkat do tašek. Ona se na mě však mile usmála a říká: „Raději ne pane Smoke, protože vy jste schopen všeho“.
To od ní byla velmi vysoká známka a docela mě to potěšilo. A tak jsem jí oplatil úsměv a říkám jí „asi máte pravdu, ale já se to všechno naučil od Vás“.
Ale později jsem o tom začal přemýšlet a srovnávat se s jinými obyvateli města, abych zjistil, jestli, a v čem, vybočuji od normálu.
V jedné rodině se stalo, že mladá a hezká mladá žena, šla na jakési lékařské vyšetření. Tam jí píchli kontrastní látku a ona ochrnula na celém těle. Viděla a slyšela, ale pohybovat mohla jen očima.
Pro celou její rodinu to byla hotová katastrofa. Umístili jí do ústavu, kam za ní její milující a oddaný manžel každý den dojížděl, navíc si četl literaturu svědků Jehovových a asi jí vyprávěl o té krásné budoucnosti, kdy „chromý bude skákat jako jelen.“
Pak ten případ podstoupil soudům a nakonec po mnohých průtazích vysoudil asi dvacet milionů korun. Měl v úmyslu pro ni postavit bezbariérový rodinný domek a pořídit si placenou asistentku, která by se o jeho drahou ženu starala. Ano, měl to v plánu. Ale když dostal ty peníze, tak je během krátkého času doslova probendil s prostitutkami, zrovna jako ten jelen.
Nevím, jestli jeho žena žije, ale pokud ano, tak zůstala v tom ústavu.
Tak tady mohu odpovědně říci, že bych toho nebyl schopen.
Jiný občan, se kterým se znám asi čtyřicet let, si literaturu svědků Jehovových nikdy nevzal, protože je nevěřící. Ale je ke svědkům velice slušný. Toho jsem potkal také v Tescu. Dali jsme se spolu do řeči a já jsem jej pochválil, jak pěkně vypadá. On mi poděkoval a říká „já jsem na tom dobře, ale má družka ne“.
Pak mi říká „má nádor na mozku a kvůli tomu oslepla na levé oko. Má rakovinu děložního čípku, vývod ze střev a velice silnou cukrovku, takže jí píchám inzulín čtyřikrát denně“.
Já jej poslouchám a říkám mu: „tebe je pro tento svět škoda“. Ale on mi říká „já jsem s ní už dvacet pět let. Ona se o mě starala, zatímco já jsem vyváděl, nyní jí to vracím a starám se o ni.“
No klobouk dolů, to bych asi také nedokázal.
Nakonec jsem potkal bývalého kamaráda Rudu.
On má pod okem modřinu a já se jej ptám, kde si to udělal. A on mi říká, to mě zbila manželka. Já se začal smát a říkám mu: „Nekecej, ty jsi byl vždycky taková mlátička a necháš se bít ženou.“ A on na to, „a co mám asi podle tebe dělat, když jí potřebuji. No to chápu, ale proč tě bije.“ On se rozhlédl kolem a pak mi potichu říká.: „Víš, mě to už nejde a ona je někdy velice nervózní a pak stačí málo a už to lítá. Já pak po první ráně jdu k zemi a dělám, že jsem mrtvej. Ona do mě ještě jednou nebo dvakrát kopne, a když vidí, že to nevnímám, tak toho nechá. Pak ještě chvíli hrozně nadává. Nakonec se uklidní a zase je nějakou dobu klid.“
Já se na něj s účastí dívám a pak mu řeknu, „a proč jí nekoupíš robertka“. On se celý otřese a říká „fuj, to se mi hnusí, to raději občas nějakou chytnu“.
Jdu domů a říkám si, tak tady doopravdy nevím, co bych na jeho místě udělal.
Pak jsem si vzpomněl, že jsem před několika lety vyslechl dva svědky Jehovovi, kteří si dělali legraci ze svého nadřízeného. Nebudu to rozvádět, ale dozvěděl jsem se od nich, že oba své ženě robertka koupili, ačkoli jim nebylo ani čtyřicet let. Když jsem se tomu divil, tak mi jeden z nich řekl „lepší je robertek domácí, než od sousedů“.
Tak to bych taky určitě nezvládl. Tak si myslím, že mě ta Karkulka špatně ohodnotila, ale co se dá dělat.