Když jsem před pěti lety chtěl vydat své povídky, kterých jsem měl asi padesát, tak jsem zašel do jednoho nakladatelství v Sokolově.
Na ukázku jsem tam zanechal asi pět povídek s tím, že si za týden přijdu pro odpověď.
Po týdnu tam opět zavítám a odpovědný pracovník si drbal neoholené tváře a říká mi. „Víte pane, knihy se dneska velmi těžko prodávají, ale neztrácejte hlavu, zabijte několik významných lidí, tak jako jako Kajínek, a pak to sem přineste. My to vydáme a úspěch máte zaručen“.
Já odtamtud vyklopýtal a doma si říkám. „Kdybys mě znal, před tím než jsem se stal svědkem Jehovovým, tak by sis dal pořádně pozor na svá slova, protože já ránami do zubů nikdy nešetřil“.
A i nyní, když už mám se svědky své zkušenosti, tak bych o mordu moc nemluvil, protože já měl zrovna v plánu jich pár uspat s tím, že to pro všechny bude lepší. Nebudou už druhým ničit život a nakonec budou vzkříšeni.
A co se týká pana Kajínka, tak o něm vím z první ruky.
Můj tělesný bratr, s ním sdílel v lapáku půl roku jednu cimru a učil jej bojovému umění, které se naučil ode mě. V lapáku to byl velice hodný člověk, který dostával od bachařů samé odměny, ze kterých měl můj bráška užitek, protože by jinak asi zemřel hlady, protože jej stíhal jeden kázeňský trest za druhým.
Naštěstí pak toho radila pro neschopnost, i bez mé pomoci vyhodili.
Po nějaké době hledám na internetu nějaké kaskadéry, kteří by byli ochotni spolupracovat. To už jsem měl povídek osmdesát.
Hledám a hledám, až mi do oka padl název „Romské nakladatelství“. No to je ono říkám si. Ti budou dotovaní z EU a vydají mi to grátis, a nebude to od věci, protože mých romských příbuzných je díky mým tělesným bratrům přehršel. A o Romech také dost píšu.
Zavolám tam a ozval se mi příjemný hlas mladého muže. Když jsem se mu svěřil s tím, že moje povídky také mnoho hovoří o Bibli, tak projevil nebývalý zájem.
Když jsem se potom dozvěděl, že to není romské nakladatelství, ale české „Petrklíč“, tak jsem to už nechal tak, s tím, že to tak má být.
A oni mi po jistých peripetiích vydali I. díl mé knihy „Bláznova zpověď“.
Musel jsem sice zaplatit jednu třetinu, ale co může neznámý autor, který zatím není Kajínkem, asi dělat, že?
Vydali mi 700 výtisků. 50 mi jich velkoryse darovali a já je rozdal známým ve svém okolí.
Nevím, co se stalo, ale majitel nakladatelství „Petrklíč“, už se mnou nekomunikuje. Možná, že je to tím, že syn onoho vydavatelé se se Svědky Jehovovými spojil, i když jsem jej k tomu nenaváděl, ale kdo ví, jak to pochopil.
Pokud se to stalo i vám a vaše děti byli svedeny, tak nezoufejte. Pokud jim to budete rozmlouvat, nebo zakazovat, tak se dostaví zcela odlišné výsledky, než které si přejete.
Berte to pozitivně. Pořád je to lepší, než aby propadly drogám nebo prostituci, či jiným demokratickým vymoženostem.
U svědků se naučí mnoho dobrého a vám to jen prospěje. A ty dobré návyky a zásady budou uplatňovat v životě i dlouho potom, co jim spadnou z očí šupiny a pochopí, že svět není jen černobílý.
Vezměte si příklad ze mě.
Když mou knihu uviděla má starší tělesné sestra, tak před rodinou prohlásila. „Tohle to ten debil nemohl napsat. Maximálně někde něco vykládal a někdo jiný to vydal“. A výsledkem je, že to se zájmem čte ona i její stejně moudrá dcera a i ti, před kterými mně odhalila.
Dobrá reklama a zadarmo.
A má pravdu. Já pořád dokola píši, že to není z mé hlavy, ale že jsem ke psaní inspirován múzou, nebo vyšší mocí, kdo ví???
Nyní mám povídek již 300 a na internetu blog, který už navštívilo 1 000 čtenářů. Z toho jich 300 čtou pravidelně.
Druhý díl, je o něco tvrdší než první, ale i v něm se čtenář pobaví a hlavně poučí.